Když jsem se chystala vdávat, máma udělala scénu. Tvrdila, že teď bude v mém životě na prvním místě můj manžel a ona zůstane zapomenutá a nikomu nepotřebná.
Dokonce navrhovala, abychom s manželem bydleli u ní, když už „tak pospíchám“. Tehdy jsem rozhodně řekla „ne“. Samozřejmě i můj manžel byl kategoricky proti. A teď máme druhé dějství, ještě podivnější.
Moje máma má skoro 70 let. Vdala se pozdě, mě porodila ve 39 letech a celý život se o mě přehnaně starala. I ve 20 letech jsem se cítila jako dospívající pod přísným dohledem. „Kam jdeš? Proč jsi tak oblečená? Proč ses vrátila o půl hodiny později?“ – tyhle otázky byly vždy kladeny zvýšeným hlasem.
Když táta ještě žil, všechno bylo nějak snesitelnější. Táta ji dokázal uklidnit a máma se necítila tak osamělá. Ale po tátově smrti, která nastala rok před mou svatbou, se máma hodně změnila.
Pokud jsem jí zavolala jen o trochu později než obvykle, hned se urazila. Pokud jsme s manželem jeli k jeho rodičům, vždy nasadila „martyrovskou masku“. Neustálé výčitky: „Jsem stará, potřebuju pomoc, a ty mi nevěnuješ dostatečnou pozornost!“
S tchány máma nevychází. Jsou o hodně mladší: tchyně porodila v 19 letech, tchán se stal otcem ve 21. Dnes je jim něco málo přes 50, jsou aktivní a veselí lidé. 20letý věkový rozdíl a odlišné pohledy na svět jsou samozřejmě znát. Tchán a tchyně mnohokrát zvali mámu k sobě, nabízeli společné výlety na chalupu, ale všechno bylo zbytečné.
Odpověď byla vždy stejná:
„Co bych tam dělala? Vašim vtipům nerozumím, nemám s rodiči zetě žádná společná témata. Raději přijeďte ke mně. Posadíme se, vypijeme čaj, podíváme se na film. Ale jen bez tchánů – jsou hluční.“
S manželem se snažíme rozdělit pozornost rovnoměrně, ale zdá se, že ani to nestačí. Moji tchánové pracují a jsou úspěšní, zatímco moje máma je už dlouho v důchodu, takže finančně podporujeme jen ji.
Ale ani to jí nestačí. Máme hypotéku, vlastní potřeby a výdaje spojené s budoucím dítětem, ale vždy jsem se snažila jí dát peníze na léky, nájem, brýle nebo sezónní oblečení. Každá naše návštěva u ní byla s taškou plnou jídla, oblíbených sladkostí a kvalitního čaje. Ale očividně ani to nestačí.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, uspořádala jsem oslavu, abych oznámila rodičům, že se stanou prarodiči. Tchánové byli nadšení, ale máma pokazila celou atmosféru.
„Co je to za oslavu? Z čeho bych se měla radovat? Teď na mě úplně zapomenete. V takovém věku jsem tě porodila, riskovala svůj život, a teď žiju sama a nikomu nejsem potřebná!“ – řekla.
Byla jsem v šoku. Tchyně se ji snažila uklidnit:
„Proč to říkáš? To je přece štěstí! Budeme mít vnouče – není to důvod k radosti?“
Ale máma nepřestala:
„Moje pokračování je moje dcera. A teď už na mě nebude mít vůbec čas.“
Po té oslavě máma na dva týdny zmizela. Nezvedala telefon, neotvírala dveře. Když jsme se nakonec setkaly, vypadala zamračeně a znovu opakovala: „Teď už na mě vůbec nebudeš mít čas.“
Když jsem se jí přímo zeptala: „Mami, chtěla jsi, abych zůstala bezdětná a věnovala celý svůj život tobě?“, odpověděla kladně:
„Ano, porodila jsem tě pro sebe. Když je matka stará, děti to musí pochopit a přizpůsobit svůj život.“
Její slova mě šokovala. Neustále si stěžuje:
„Teď na mě nebudeš mít ani čas, ani peníze. A mě čekají jen dva pondělky.“
Je čím dál těžší s ní komunikovat, ale opustit ji nemůžu. Nemá nikoho: její nejlepší kamarádka zemřela už dávno a s novými známými nevychází.
Můj manžel se zlobí, říká, že bych se od ní měla držet dál, abych nepřevzala její negativní energii. Ale pak máma začne volat a brečet do telefonu:
„Věděla jsem, že mě nebudeš potřebovat. Porodíš dítě – a úplně na mě zapomeneš. Kdyby táta viděl, jak se jeho dcera chová k matce, byl by zklamaný. Vždyť jsem tě porodila, riskovala, vychovala… A teď?“
Jsem v bezvýchodné situaci. Chápu její věk, její strachy, ale proč mi to dělá ještě těžší?
Leave a Reply