Porodila jsem pět dětí, ale ve stáří jsem zůstala sama

Je mi 78 let. Žiji s manželem ve starém, velkém domě na venkově, kde jsme strávili celý náš život. Tady se narodilo všech našich pět dětí — tři synové a dvě dcery. Nikdy jsem nelitovala svého zdraví ani obětí, které jsem kvůli nim přinesla. Tehdy se zdálo, že čím více dětí, tím více lásky, blízkosti a pomoci ve stáří. Bohužel, skutečnost dopadla jinak.

S dcerami máme blízký a láskyplný vztah. Často k nám jezdí s malými dárky, pomáhají s domácností, doprovázejí nás k lékařům a dbají na to, abychom měli vše potřebné. Všechny svátky slavíme společně — sedáme si ke stolu, vzpomínáme na minulost, sdílíme každodenní starosti. Cítí, jak osamělým se může stát člověk ve stáří, a snaží se nám tu prázdnotu aspoň trochu ulehčit.

Ale synové… jako by byli cizí. Jako by to ani nebyly naše děti. Odstřihli se. Chápu, mají své rodiny, práce, starosti. Ale znamená to, že matku mohou úplně vymazat ze života? Jejich telefonáty jsou výjimečné. Blahopřání k narozeninám? I to by bylo zázrak.

Před časem nám po silném dešti začala téct střecha. Manžel volal synům, jestli by mohli přijet a pomoct. Ani jeden nepřijel. Jen mávli rukou: „Nemáme čas.“ Nakonec jsme museli zaplatit dělníkům celou naši penzi, jinak by nám voda zničila dům. Ani se nezeptali, jestli jsme v pořádku.

Nemyslím si, že by je jejich manželky nějak poštvávaly. Všechny tři se zdají být slušné a klidné. Možná je to pro muže jednodušší – nechat matku stranou. Vymlouvají se na práci, zaneprázdněnost. Ale co moje dcery? Ty snad nepracují? A přesto si čas najdou – i když samy mají děti a plný dům povinností.

Jedna z mých dcer měla před dvěma lety vážnou nehodu. Dnes je na invalidním vozíku. Nemůže za námi jezdit, protože sama potřebuje pomoc. Ta starší loni odjela pracovat do Ameriky. Navrhovala, že nám zaplatí pečovatelku, ale… porodila jsem pět dětí proto, abych poslední roky života strávila s cizím člověkem?

Jedna ze snach se dokonce odvážila navrhnout, abychom prodali dům a šli do domova důchodců. „Tam se o vás postarají, nebudete mít starosti,“ řekla tak samozřejmě, jako by mluvila o nábytku, kterého je třeba se zbavit.

Ale my se o sebe zatím ještě dokážeme postarat. Stále chodíme, myslíme jasně, zvládneme se obstarat. Jen už potřebujeme trochu víc péče. Nežádáme mnoho — jen trochu pozornosti, tepla a lidské blízkosti. Ne peníze, ne dary, jen obyčejnou přítomnost.

A dnes, když se ohlížím za svým životem, vidím, že nikdo není bližší než mé dcery. A synové… ať jim soudí Bůh.

Řekněte mi vy — je to jen příběh mé rodiny, nebo také cítíte, že dcery zůstávají ve stáří blíž a synové se vzdalují? Je to výchovou, nebo se to prostě stává, když se chlapci stanou muži?