Ponížila mě před celou rodinou tím, že odmítla prsten. A o dva měsíce později mi její otec zavolal a plakal do telefonu…

Vždy jsem si myslel, že žádost o ruku je okamžik, který si člověk pamatuje na celý život. Bylo mi 21, šetřil jsem na prsten několik měsíců — odpíral jsem si vše, pracoval v noci, jen abych nekoupil ten nejlevnější, ale něco s duší. Ne kvůli okázalosti — prostě jsem chtěl, aby pochopila, že to myslím vážně, že jsem připraven na cokoliv.

Sešli jsme se u jejích rodičů na rodinné večeři. Byl jsem nervózní — dlaně se mi potily, srdce bušilo, jako by mohlo vyskočit z hrudi. Ten večer byla výjimečně krásná — v modrých šatech, s úsměvem, který mi vždy bral dech. A tak jsem poklekl na jedno koleno, vytáhl krabičku, otevřel ji — a přednesl proslov, který jsem se naučil nazpaměť, od srdce.

Ale místo slz radosti jsem na její tváři viděl pohrdání.
— To je vše? — řekla nahlas, téměř posměšně. — Tento prsten? Opravdu si myslíš, že si ho vezmu?

V místnosti zavládlo ticho. Její matka odvrátila pohled, někdo zakašlal, a já jsem klečel, cítil jsem, jak se mi země propadá pod nohama. Chtělo se mi prostě propadnout pod podlahu. Chtěl jsem křičet, že jsem ji miloval, že jsem šetřil ne peníze — ale naději, že budeme šťastní. Ale neřekl jsem ani slovo.

Po několika minutách jsem vstal, zavřel krabičku a klidně řekl:
— Promiň, mýlil jsem se.

A odešel. Bez skandálů, bez vysvětlení. Prostě jsem odešel.

Po tom večeru jsem ji už neviděl. Smazal jsem ji ze všech sítí, zablokoval číslo. Ne ze zlosti — jen jsem si už nemohl připomínat tu potupu. Večer jsem se díval na prsten ležící v šuplíku a nemohl ho vyhodit. Vše uvnitř bolelo. Opravdu jsem ji miloval — takovou, jaká byla dřív: vřelou, vtipnou, opravdovou.

Uplynuly dva měsíce. Už jsem skoro přestal očekávat něco. A najednou zazvonil telefon.
Na obrazovce — číslo jejího otce.

Mluvil pomalu, jako by těžko hledal slova. Hlas se mu chvěl.
— Synku… prostě ti to musím říct. Ona… lituje toho. Moc. Plakala, nadávala si. Uvědomila si, že zničila vše. Bylo jí to trapné před celou rodinou a vyřádila se na tobě …

Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co říct.
— Milovala tě — pokračoval. — Jen… pýcha. Hloupé. Teď nemůže najít klid.

Po rozhovoru jsem dlouho seděl ve tmě. Bylo to bolestivé a zároveň podivně osvobozující. Uvědomil jsem si, že nechci vrátit minulost. Ale odpustil jsem.

Uplynula léta. Stal jsem se jiným člověkem. Teď vím: láska — to není prsten, to nejsou peníze, to nejsou krásná slova. Je to, když se neponižuje, nesrovnává, nehází se bolest do obličeje. Je to respekt. A když chybí, žádné «promiň» později nezalepí prasklinu.

Někdy přemýšlím: co kdybych tehdy nevstal a neodešel? Kdybych zůstal, obhajoval se, snažil se pochopit?
Byl bych šťastnější… nebo bych se nakonec úplně ztratil?

A vy — dokázali byste odpustit tomu, kdo vám veřejně zlomil srdce?