Pomohla jsem neznámé ženě s dítětem. O rok později mi poslala balíček… A to, co bylo uvnitř, mě dohnalo k slzám

Dávala jsem oblečení pro holčičku ve věku 2–3 let. Napsala mi žena: má těžkou situaci, její dcera nemá co nosit, zda bych mohla poslat balíček poštou. Nejprve jsem chtěla odmítnout – ať si přece poradí sama. Ale pak jsem si pomyslela: co když je to opravdu tak zlé? Nakonec jsem poslala věci na vlastní náklady. O rok později jsem dostala zásilku.

Stála jsem v kuchyni, v ruce nůžky, a dívala se na hnědou krabici omotanou páskou. Odesílatel – příjmení mi bylo povědomé. Ano, to byla ta žena, které jsem posílala dětské věci.

Krabice byla lehká, ale uvnitř to chrastilo. Opatrně jsem rozřízla pásku, otevřela víko – a zůstala stát bez dechu.
Uvnitř nebyly žádné hračky ani oblečení. Ležela tam hromádka dětských kreseb, pár vylisovaných květů a navrchu dopis a několik sklenic malinového a rybízového džemu.

Sedla jsem si na židli a rozložila papír s roztřeseným písmem:
„Dobrý den, nevím, jestli si na mě vzpomínáte. Před rokem jste nám poslala oblečení. Byla to první pomoc, kterou jsem dostala od úplně cizího člověka. Tehdy jsme žili v chladném bytě, peníze nebyly na nic, a dcera chodila ve starých hadrech. Když dorazil váš balík – skákala radostí. A já taky, přiznávám. Dcera si oblékla šatičky a točila se před zrcadlem, smála se.

Teď je to u nás trochu lepší. Našla jsem si práci, manžel se vrátil z cest a život se začíná zlepšovat. Chci vám vrátit aspoň kousek toho tepla, co jste nám dala. V krabici jsou její kresby. Sama řekla: ‚Mami, to je pro tu paní, co mi dala šaty.‘ Květiny jsme nasbíraly spolu – na památku. A ode mě osobně džem, vařený z ovoce z naší zahrady. Až budete na podzim pít čaj, vzpomenete si na nás.“

Četla jsem dopis několikrát. Oči mě pálily. Byla to zvláštní směs vděčnosti, dojetí a klidu.

Vzpomněla jsem si na ten den před rokem. Sama jsem tehdy byla unavená, podrážděná, s dítětem doma. Věcí se nahromadilo hodně – pytle ve skříních, krabice na balkoně. Dala jsem inzerát „Darujem zdarma“. Přišla spousta zpráv: někdo psal bez pozdravu, někdo poroučel „nechte to pro mě“, jiný chtěl smlouvat, i když to bylo zadarmo.

A pak ta zpráva: „Dobrý den, mám velký problém, dcera nemá co nosit, šlo by poslat poštou?“
První reakce byla vztek. Poštou? To znamenalo jít na poštu, stát ve frontě, platit ze svého. Proč bych měla? Ale vzpomněla jsem si, jak těžké to bylo, když jsem sama čekala dítě a prosila známé o staré věci. A rozhodla jsem se poslat. Stálo mě to asi 150 korun. Zapomněla jsem na to.

A teď – po roce – se to vrátilo.

Vzala jsem do ruky kresby. Na jedné domeček se šikmou střechou, vedle panáčková máma, panáčkový táta a holčička v zelených šatech. Nad domem obrovské slunce.
Na jiné strom a jablka nakreslená tak silně, že praskal hrot tužky.
Na další modrá obloha, vybarvená fixem tak, že papír málem praskl.

Tohle je památka. Kousek něčího života, svěřený mně.

Rozhodla jsem se napsat zpátky. Poslala jsem krátkou zprávu:
„Dobrý den, dostala jsem vaši zásilku. Děkuji moc. Bylo to nečekané a dojemné.“
Odpověď přišla hned:
„Jsem ráda, že to dorazilo! Dcera poskakovala a volala: ‚Paní to dostala!‘“

Tak začala naše korespondence.
Jmenovala se Petra. Žila v České Lípě. Pracovala v lékárně. Manžel byl řidič kamionu. Dcera Anička, chodila do školky.

A postupně mezi námi vzniklo pouto. Nikdy jsme se neviděly, ale psaly jsme si o věcech, které někdy neřeknete ani kamarádce.

O půl roku později jsem plánovala jarní dovolenou u Máchova jezera. A najednou jsem si uvědomila, že je to kousek od jejího města. Napsala jsem jí: „Pojedu tam s dcerou, nechceš se setkat?“
Dlouho váhala, ale nakonec souhlasila.

Sešly jsme se v malé kavárně. Vstoupila drobná žena s culíkem a vedle ní čtyřletá Anička v růžových šatičkách.
„Vy jste to?“ – zeptala se Petra.
„Ano,“ usmála jsem se.
A objaly jsme se jako staré přítelkyně.

Od té doby jsme si ještě blíž. Občas si posíláme drobné dárky – já jí knížky pro Aničku, ona mně sklenice domácí marmelády.

A víte co? V mém životě je méně podráždění a více radosti. Protože jednou jsem se nerozhodla odvrátit.

Dnes, po dvou letech, mám ty kresby a květiny schované v krabici. Když je občas vezmu do ruky, vždycky si řeknu: na světě je hodně zloby, ale jedno malé dobro může vrátit stovky dalších. ❤️