Pomáhala jsem mámě s přestěhováním, a v plném proudu shonu jí z prstenu vypadl kámen. Prsten – dárek od táty, který už s námi není. Klečely jsme na koberci a prohledávaly ho, ale všechno bylo marné. Přestěhovaly jsme se na druhý konec země, vybalujeme věci, a najednou z koberce vypadne…

…a malá perlová náušnice — ta samá, kterou máma ztratila před několika lety. Vyklouzla z ohybu starého koberce a zastavila se u soklu, zableskla mléčně-matným světlem, jako by po celou dobu čekala právě na tento den.

Máma ztuhla. Poté se pomalu posadila na podlahu a vzala ji do dlaně.
— To není možné… — zašeptala. — Přeci jsme tehdy všechno prohledali.

Pamatuji si ten den. Táta už tu nebyl. Máma se poprvé po dlouhé době rozhodla vzít si své perlové náušnice — jeho dárek k výročí. Jednoduché, klasické, s jednou hladkou perlou na zlatém čepu. Zatočila se u zrcadla a na chvíli vypadala jako dřív — lehká, smějící se. A pak se jedna náušnice někam «propadla». Hledali jsme všude: pod skříněmi, ve spárách, ve vysavači. Nic. Máma schovala druhou náušnici do malé krabičky a už ji znovu neotevřela.

A teď — stěhování. Lepicí páska, krabice, seznamy, nekonečný prach. Uprostřed ruchu vypadl z mámina prstenu (dále tátův dárek) kámen. Prohledávali jsme koberec na kolenou — dlaněmi, svítilnami, dokonce pomocí pravítka. Nenašli jsme. Máma povzdechla: «Asi to tak mělo být». A odjeli jsme — jiné město, jiný dům, jiné stěny.

Dnes jsme rozložili ten starý koberec — prostě abychom nechodili po holé zemi. Vyprášila jsem ho, uhladila. A z okraje koberce se něco kulatého vykutálelo. Myslela jsem, že je to kámen. Ale máma už věděla. Byla to její perla.

Seděla na podlaze, držela náušnici mezi prsty jako něco živého, a plakala — tiše, bez zvuku. Mlčky jsem si sedla vedle ní.
— Chceš, abychom zašli k klenotníkovi? — zeptala jsem se. — Ať zkontroluje zámek, vyčistí ji.
— Půjdeme, — přikývla. — Ale… dej mi druhou.

Vytáhla jsem krabičku — tu, kterou máma neotevřela celé roky. Máma položila obě náušnice vedle sebe a bylo tak jasné, jak se dva stejné kruhy najednou spojily a spojily dvě různá období: «před» a «po».
— Vždycky říkal, že perla je o klidu, — usmála se skrz slzy. — A že mi sluší.

Ve šperkařské dílně klenotník pečlivě zkontroloval náušnice přes lupu:
— Dobrý perleť. Zástavy přitáhneme, čep trochu narovnáme. Budou jako nové. A noste je, — usmál se. — Perly je třeba ukazovat světu.

Stáli jsme u výlohy a čekali. Máma držela v rukou prázdnou krabičku a dívala se z okna. Venku byl obyčejný večer: někdo nesl tašky, někdo spěchal do metra. A já jsem přemýšlela o tom, jak zvláštně je život zařízený: ztratili jsme kámen z prstenu, ale našli perlu, kterou jsme už dávno oplakali.

Doma se máma postavila před zrcadlo, pečlivě zapnula jednu náušnici, pak druhou. Přejela prstem po lalůčku, po hladkém povrchu perel. Podívala se na sebe — ne přísně, jako obvykle, ale měkce.
— Zdá se, že zase vypadám jako já, — řekla tiše.

Posunuli jsme krabice ke zdi, nalili čaj do jediných ještě nevybalených hrníčků. Máma míchala lžičkou a neustále se bezděčně dotýkala lalůčku — kontrolovala, zda je náušnice na místě.
— Drží, — usmála se. — Takže to zvládneme.

A najednou jsem pochopila: nepotřebujeme zázraky a velké znamení. Někdy stačí jedna malá perla nalezená v nové bytě, aby bylo snadnější dýchat. Abychom si nevyčítali, co je pryč, a trochu se radovali z toho, co nám zůstalo. Paměť. Naše nové stěny. A mámin obličej v zrcadle — s tím samým světlým leskem, který si pamatuji z dětství.