Pohádaly jsme se s kamarádkou během společného víkendu, protože máme různé metody výchovy dětí

Mám nejlepší kamarádku Katku. Známe se mnoho let a naše životní dráhy jako by se neustále vyvíjely paralelně. Skoro ve stejnou dobu jsme změnily práci, vdaly se a staly matkami.

Dlouho jsme ale žily daleko od sebe a skoro se nevídaly. Nedávno se Katka s rodinou přestěhovala do sousední čtvrti a rozhodly jsme se, že se musíme vídat častěji. Nedávno mi zavolala a udělala zajímavý návrh.

— Hele, co kdybychom se o víkendu šly projít? — zeptala se Katka.

— Promiň, — odpověděla jsem. — Nemohu, budu s dětmi.

— To je skvělé! — řekla radostně. — Já taky budu se svými. Půjdeme spolu.

— Myslíš, že to vyjde? — zeptala jsem se.

— Samozřejmě, — odpověděla přesvědčeně. — Bude to zábava.

Naplánovaly jsme si den: zajdeme do obchodního centra, navštívíme tam dětský zábavní koutek, pak kino a kavárna. 

Během tohoto víkendu jsem si uvědomila, že s Katkou máme zcela odlišné názory na výchovu dětí. 

Když jsme seděly v kavárně, její mladší dcerka na stole skládala nějaké puzzle. Katka si všimla, že malá skládá nějaký dílek špatně, a hned zakřičela:

— Mášo, copak nevidíš, že to takhle nejde?

Až jsem nadskočila překvapením.

— Katko, co to je? — podivila jsem se.

— Je přece vidět, že je to špatně, — vzdychla. — Ať se hned naučí, jak to má být správně.

— Ať si je poskládá, jak se jí líbí, — řekla jsem.

Katka si jen odfrkla, ale nic neřekla. 

— Děti by měly experimentovat. To je jeden z hlavních předpokladů pro jejich vývoj, — poznamenala jsem.

Kámoška se jen zamračila. 

— Ne, chci, aby se hned naučila, jak je to správně, — řekla kamarádka.

— No, je to tvoje věc, — pokrčila jsem rameny.

Poté jsme šli všichni do kina. Děti (moje i Katčiny) se chovaly normálně, jak děti bývají. Hlučely, bláznily, chtěly pít, a zase se smočit. Už jsem si na to zvykla, takže jsem se chovala celkem v klidu.

Myslela jsem si, že Katka je zkušená matka jako já. Ale chovala se, jako by viděla děti poprvé v životě. Syčela a křičela na syna a dceru za každý zbytečný pohyb. 

— Proč jsi tak naštvaná? — zeptala jsem se jí.

— Chovají se prostě příšerně, — odpověděla kamarádka. — Doma to ještě schytají…

— Za co? — podivila jsem se. — Chovají se normálně. Podívej, polovina sálu jsou stejné děti.

— A v tom není nic dobrého, — zasyčela Katka.

Po kině jsme šli do dětského centra. Tam byly různé skluzavky, žebříky a prolézačky. Starší děti jsme tam pustili, mladší dcerky jsme si nechali u sebe. Očekávala jsem, že je tam necháme a půjdeme si sednout někam jinam.

Ke svému překvapení Katka začala sledovat svého syna. 

— Juro! — začala křičet. — Slez odtud!

Po dvou minutách:

— Juro, opatrně! Můžeš spadnout.

— Katko, dost, — řekla jsem jí. — Je to kluk, nech ho trochu prolézt. 

— Jo, jasně, — odpověděla. — Ať si tam něco zlomí.

Nakonec jsem ji odvedla do kavárny. Celý den pro mě byl napjatý. A když mi Katka druhý den zavolala, abychom si vyměnily dojmy, upřímně jsem jí to řekla.

— Prosím, nezlob se na mě, — začala jsem. — Ale strašně moc kontroluješ své děti.

— Co tím myslíš? — nechápala kamarádka.

— Nedáváš jim vůbec žádnou samostatnost, — řekla jsem. — Stále je opravuješ, usměrňuješ a tak dál. 

— Cože?! — vykřikla Katka. — Jen o ně pečuji. Ty to nechápeš!

— Jak to myslíš? — nechápala jsem.

— Protože na své ti nezáleží, — odpověděla. — Je ti jedno, kde jsou, co dělají. Ať si klidně všechno polámou, řekneš, že je to samostatnost.

— Katko, přece víš, že to tak není, — řekla jsem.

V podstatě jsme se s kamarádkou pohádaly. A nevím, jak se usmířit. Známe se dlouho a bylo by fajn v přátelství pokračovat. Ale když si vzpomenu, jak komunikuje s dětmi…

A co myslíte vy, kdo z nás nemá pravdu?