Podvedla jsem svého manžela — a nejsem si jistá, zda toho lituji…

Sama nevěřím, že tohle píšu. Ještě před několika měsíci bych řekla, že se to děje jenom jiným lidem, ale ne mně.
Potom se to stalo — ne ve filmu, ne v knize, ale v reálném životě, během obyčejné služební cesty.
A ačkoli rozum křičí, že to byla chyba, srdce šeptá něco úplně jiného.

Byl to banket po konferenci. Mnoho lidí, smích, cinkot sklenic, lehké víno. Seděla jsem vedle kolegy, kterého jsem znala dlouho. Nikdy jsem na něj nepohlížela jinak než jako na příjemného společníka — chytrého, vtipného, s jiskrou v oku.
Ale ten večer bylo vše jinak.
Možná proto, že jsem se doma už dávno stala součástí interiéru — potřebnou, ale neviditelnou.
Možná proto, že jsem se prostě chtěla cítit jako žena, a ne jen jako manželka, matka a hospodyně.

Hovořili jsme dlouho — o knihách, o životě, o tom, co se nám líbí. Pak víno rozvázalo jazyk a jeho pohled se stal měkčím, teplejším.
V jeden okamžik tiše řekl:
— Už dlouho jsem nepotkal nikoho, kdo umí tak poslouchat.
A najednou jsem pocítila, jak se červenám. Tento gest — zapomenutý, téměř cizí.

Po večeři se nabídl, že mě doprovodí do hotelu. Šli jsme po tiché ulici, vítr si pohrával s vlasy a mně se zdálo, že z mých ramen padá tíha obvyklého života. U dveří hotelu jsme se zastavili. Mohla jsem říct «dobrou noc» a odejít. Mohla jsem… ale neřekla jsem.
Podíval se na mě tázavě. Usmála jsem se. A pak se to stalo.

Políbil mě — opatrně, téměř bojácně. Neodtáhla jsem se. Svět kolem zmizel: nebyla žádná služební cesta, žádný manžel, žádný domov. Byli jsme tam jen my dva. A já poprvé dýchala skutečně.

Dál vše probíhalo přirozeně, jako by samo od sebe. A teprve ráno, když jsem se probudila vedle něj, podívala jsem se do stropu a pomyslela si:
— Co jsem udělala?
Ale následovala jiná myšlenka:
— Proč bych měla litovat?

Vždyť jsem tolik let žila v osamění, i když jsem nebyla sama.
Můj manžel ve mně neviděl ženu. Neptal se, o čem sním. Neobjímal mě, když mi bylo zle. Sdíleli jsme domov, účty, povinnosti — ale ne život.
A té noci jsem se opět cítila živá.

Na zpáteční cestě jsem se dívala z okna vlaku a přemýšlela: jak zvláštní — nevěra, které jsem se celý život bála, mi dala sílu.
Nechci odejít k jinému muži. Každý z nás má svůj život. Ale teď vím — stále dokážu cítit. Dokážu toužit. Dokážu být sama sebou.

Když jsem se vrátila domů, manžel seděl před televizí.
— Zastavila ses po cestě v obchodě? — zeptal se.
Ani slovo o tom, že by mu chyběla. Ani otázka, jaká byla cesta.
A v tu chvíli jsem pochopila — něco ve mně se navždy změnilo.

Od té doby žiju s tímto tajemstvím. Někdy se probudím uprostřed noci ve strachu, že se to dozví. A někdy si říkám: i kdyby to zjistil, změní se tím něco? Možná mezi námi už dávno všechno skončilo.

Lituji toho? Ne.
Nelituji, že jsem si vzpomněla, jaké to je — být živá. Nelituji, že jsem pocítila, jak srdce bije rychleji.
Lituji jen jedné věci — že v mém vlastním domě tento pocit zmizel před mnoha lety.

Teď stojím na rozcestí. Mohu předstírat, že se nic nestalo, a žít dál jako dřív. Mohu se pokusit zachránit něco, co možná už dávno zemřelo.
A mohu — poprvé za dlouhé roky — zvolit sebe samu.

Nevím, jak se rozhodnu.
Vím jen jedno: podvedla jsem svého manžela… a nejsem si jistá, zda toho lituji.

A co si myslíte — lze si odpustit to, co nám jednou vrátilo chuť do života?