Podala jsem žádost o rozvod, když jsem přistihla manžela při nevěře. Slova našeho syna u soudu nechala všechny bez dechu…

Myslela jsem si, že mě už nic nemůže překvapit. Ale toho dne u soudu můj sedmiletý syn pronesl větu, po níž v síni zavládlo ticho… a všechno se změnilo.

Potkala jsem Deymona, když jsme oba ještě předstírali, že chápeme, jak funguje dospělý život. Bylo nám něco přes dvacet, bez peněz, ale s naivní vírou, že láska vše překoná. Uměl mě tak rozesmát, že jsem zapomněla své jméno, a díval se na mě, jako by celý svět se zúžil na mé oči.

Požádal mě o ruku pod starým dubem v areálu školy. Prstýnek se mu třásl v rukou.
— Reo, jsi pro mě všechno. Vždycky jsi byla, — řekl, a já mu uvěřila.

Myslela jsem, že společně zvládneme všechno. Dokonce i jeho matku, která mě od prvního pohledu neměla ráda. Nikdy neoslovila Marka jménem, jen «ten kluk» nebo «tvoje dítě», jako by byl nějakým cizincem.

Když se narodil Marek, život se změnil. První měsíce jsme, jako všichni noví rodiče, byli unavení, ale viděla jsem, jak se Deymon stále více vzdaloval. Začal se zdržovat v práci, pak mizel o víkendech. Na synovy narozeniny měl vždy «naléhavé záležitosti» nebo «výjezdy s přáteli».

Mlčela jsem. Držela jsem rodinu pohromadě: práce, úkoly, nemoci, škrábance na kolenou… Žila jsem jako stín, který všechno drží, ale sám necítí žádné teplo.

Všechno se změnilo jednoho dne. Měla jsem se vrátit pozdě, ale v práci praskla trubka, a tak nás pustili dříve. Vybrala jsem Marka ze školy.
— Mami, upečeme sušenky? — zeptal se, držíc se mé ruky. — Husté, čokoládové!
— Ano, ale ty jsi hlavní pomocník, — usmála jsem se.

Přišli jsme domů, a hned jsem pocítila zvláštní ticho.
Otevřela jsem dveře do ložnice — a uviděla jsem ho. Deymon. V naší posteli. S napůl oblečenou neznámou ženou. Její halenka ležela na podlaze. Podíval se na mě bez špetky studu:
— Ty už jsi doma?

Nic jsem neřekla. Jen jsem odešla do Markova pokoje.
— Pojďme si dát zmrzlinu, maličký, — řekla jsem tiše. — A zastavíme se u babičky.

Toho večera jsem ho opustila a odešla k mámě. A už ráno jsem se rozhodla: rozvod.

Nejprve psal, že «pes — pro něj, dítě — pro mě». Ale o pár týdnů později podal žádost o úplné opatrovnictví. Nechápala jsem, proč… dokud jsem nepochopila: byla to pomsta.

K soudu přišel s matkou. Tvrdili, že jsem nestabilní, že mě Marek se bojí. Mlčela jsem, držíc syna za ruku.

A najednou Marek zvedl ruku:
— Vážený soude, můžu něco říct?
— Samozřejmě, — přikývl soudce.
— Táta mi napsal, že pokud neřeknu, že chci žít s ním a babičkou, máma přijde o dům.

V síni bylo tak ticho, že jsem slyšela, jak někomu upadlo pero. Soudce si vyžádal poznámku. Deymon se snažil omlouvat, ale vypadal trapně.

A pak vstala jeho sestra, Simona:
— Říkal, že dítě nechce. Opatrovnictví potřeboval, aby na něj Rhea platila peníze. Byla to pomsta.

Po jejích slovech bylo vše rozhodnuto: soud nechal Marka u mě, dům — také. Alimenty byly stanoveny podle Deymonových příjmů.

Vyšli jsme z budovy soudu a Marek se ke mně pevně přitulil. Večer jsme upekli sušenky, jak si přál.
— Mami, jsem rád, že žiju s tebou, — řekl, olizujíc lžíci.
— A já, maličký. Ty jsi to nejlepší, co mám.

Deymon si myslel, že mě u soudu zlomí. Ale nepochopil — už jsem se stala silnější než kdykoli předtím.