Po rozvodu se můj bývalý manžel začal řídit rozvrhem, když bral děti. A když mladší dcera řekla, že ji tatínek učí hrát hru, o které nemám vědět, začala jsem se bát a rozhodla se naléhavě zjistit pravidla této hry…

Po rozvodu se můj bývalý manžel najednou stal vzorem dochvilnosti. Bral děti přesně podle rozvrhu — minutu po minutě, každý pátek v šest večer. Bylo to zvláštní. V manželství zapomínal na narozeniny dětí, chodil pozdě na školní představení, pletl si rozvrh kroužků.

Nyní však přijížděl přesně na čas, volal předem, aby se ujistil o podrobnostech. Myslela jsem si — dospěl, začal se snažit kvůli dětem. Dokonce jsem se radovala.

Ale něco bylo v nepořádku. Děti se vracely zadumané, zejména mladší — bylo jí pět let. Někdy na mě koukala zvláštně, jako by chtěla něco říct, ale neodvažovala se.

Jednou večer, když jsem ji ukládala do postele, najednou zašeptala: “Mami, zlobíš se, že s tátou hrajeme tajnou hru?”

Usmála jsem se: “Jakou hru, zlato?”

Zaváhala: “Tatínek řekl, že je to nejdůležitější hra. Ale ty o ní nesmíš vědět. Jinak hra skončí.”

Něco se ve mně sevřelo. Opatrně jsem se zeptala: “A co je to za hru?”

Dcerka přemýšlela, pak sáhla do svého batůžku — přesně toho, se kterým jezdí k tátovi. Vytáhla malou černou krabičku. Velikosti pudřenky, hladkou, plastovou. Vůbec ne dětskou.

Podala mi ji: “Tady. Tatínek řekl, že je to kouzelná věcička. Pomáhá mu mě slyšet, i když je daleko. Řekl, abych ji vždycky nosila sebou a měla zapnutou. Zejména když jsem doma s tebou.”

Ruce se mi třásly, když jsem krabičku vzala. Byla těžká na svou velikost, studená. Otočila jsem ji — na boku malinké tlačítko. Stiskla jsem ho téměř mechanicky.

Z reproduktoru se ozval můj vlastní hlas. Čistý, blízký: “Jsem unavená… tak unavená…” To bylo dnes ráno. Stála jsem u sporáku, vařila dětem kaši, a mluvila si pro sebe. Myslela jsem si, že jsem doma sama.

Posadila jsem se na postel, necítila jsem nohy.

To nebylo žádné nevinné tajemství. Byl to mikrofon. Diktafon s přenosem zvuku. Opravdová štěnice zamaskovaná jako neškodná dětská věcička.

Dcerka na mě koukala s obavami: “Mami, zlobíš se? Tatínek řekl, že budeš naštvaná, když se to dozvíš. Ale já to udělala náhodou…”

Objala jsem ji, přitiskla k sobě: “Ne, zlato. Nejsem na tebe naštvaná. Vůbec ne.”

Uložila jsem ji spát, vyšla z pokoje. Sedla jsem si do kuchyně a pokusila se to pochopit.

Celý ten měsíc byl v mém domě někdo třetí. Neviditelný posluchač. Můj bývalý manžel tu žil, aniž by překročil práh — přes mikrofon v batůžku pětileté dcery.

Slyšel všechno. Moje rozhovory s dětmi. Moje telefonáty. Můj pláč v noci, když jsem si myslela, že mě nikdo nevidí. Moje obavy, pochyby, únavu.

Vzpomněla jsem si — on se poslední dobou ptal na divné otázky. Jak se mi daří v práci, zda se nechystám dát výpověď, zda to zvládám sama. Myslela jsem — že to je jen předstíraná péče. Teď jsem chápala — kontroloval, zda mě zařízení slyší.

Nejstrašnější bylo něco jiného. Udělal z toho hru pro dítě. Pro dcerku to bylo “kouzelné spojení s tatínkem”. Zvláštní tajemství. Opravdu věřila, že mu pomáhá být blíž, když je daleko. Byla na tu odpovědnost hrdá.

A on zneužil její důvěru jako zbraň proti mně.

Následující den jsem chodila jako ve snu. Zdálo se mi, že stěny naslouchají. Bála jsem se mluvit nahlas, bála se projevit slabost. On tam někde je, se sluchátky, poslouchá každé mé slovo.

V pátek přijel, aby si vzal děti. Pozorovala jsem ho. Dcera běžela k autu, objal ji, pak rychle a nenápadně zkontroloval boční kapsu jejího batůžku. Tvrdé, napjaté rysy obličeje. Neotcovské.

Sledoval. Sbíral informace. Ale proč?

Zavolala jsem jeho sestře. Byly jsme v kontaktu po rozvodu, bez nepřátelství. Povídaly jsme si o dětech, o životě. Pak jsem se opatrně zeptala, zda mu něco neřekla o plánech s dětmi.

Zaraženě se odmlčela a pak tiše řekla: “Chce dosáhnout přehodnocení místa pobytu. Říká, že to sama nezvládáš. Že najde důkazy.”

Všechno se vyjasnilo.

Potřeboval kompromitující materiál. Jakoukoli moji slabost, jakékoli neuvážené slovo. Chtěl dokázat, že jsem špatná matka, že děti by měly žít s ním.

Vrátila jsem se domů a zapnula ten mikrofon. Poslouchala nahrávky. Byla tam celá moje život za měsíc. Jak jsem plakala z únavy. Jak jsem si stěžovala kamarádce na nedostatek peněz. Jak jsem křičela na staršího syna kvůli rozbitému hrnečku. Jak jsem šeptala dceři před spaním, že jsem moc unavená a nevím, jak dál žít.

Tohle všechno slyšel. Nahrával. Připravoval proti mně.

Vypnula jsem zařízení, položila ho na stůl. Ruce se mi třásly současně vztekem a strachem.

Dnes je neděle. Přiveze děti za hodinu zpět. Mám důkazy — uložené nahrávky z té štěnice. Mohu jít na policii, k právníkovi. To je nezákonné odposlouchávání, zneužívání dítěte k vlastním účelům.

Ale pokud to udělám — dcera se dozví pravdu. Dozví se, že ji tatínek klamal, využíval. Že “kouzelná hra” byla lež. Že špehoval maminku, aby děti získal k sobě.

Ještě je tak malá. Pět let. Má ráda otce, věří mu bezvýhradně. Tato pravda by něco v ní zlomila.

Pokud však budu mlčet — bude pokračovat. Najde jiný způsob, jak sledovat, shromažďovat informace, tlačit na mě. A nakonec může dosáhnout svého — získat děti.

Zvonek u dveří. Jeho hlas, radostný smích dcery. Běží mě obejmout. Usmívá se na mě, ptá se, jak se mám. Jako by se nic nedělo.

A já stojím s důkazy v kapse a nevím — říci to, nebo mlčet.

Kdybyste byli na mém místě — co byste udělali? Obnažili byste otce před dětmi a riskovali, že jim zlomíte víru v něj? Nebo byste mlčeli a pokusili se vyhrát tuto bitvu potichu, chráníc děti před pravdou, která by je zničila?