Po pohřbu maminky jsem zdědila její starý oblíbený obraz, zatímco sestra — byt a chatu…

Maminku jsme pochovali v polovině listopadu. Padal studený déšť a ze stromů opadaly poslední listy. Zdálo se, že i nebe truchlí spolu s námi. Odešla tiše, ve spánku. Netrapila se, netrpěla — prostě přestala dýchat. Stáli jsme se sestrou na hřbitově vedle sebe, ale bylo jasné, že každá stojí ve svém tichu. Už dávno jsme byli cizinci.

Margarita — starší, úspěšná, «správná». Celý život po boku maminky. A i když jsem se odstěhovala do jiného města, často jsem volala, přijela, když jsem mohla. Ale ona měla vždy výhodu: byla nablízku, starala se. Když maminka zemřela, právě Margarita se postarala o všechny záležitosti. Zorganizovala pohřeb, podepsala dokumenty u notáře, bez emocí přečetla obsah závěti.

Mně připadl obraz. Jeden. Ten samý, který visel v obýváku nad maminčiným křeslem. Starý, v oprýskaném rámu, s vybledlými barvami. Na něm — dívka s knihou v ruce, sedící u okna. V dětství maminka říkala, že to je její nejoblíbenější věc v domě. Dokonce občas mluvila s touto «dívkou». Smáli jsme se, mysleli — si vymýšlí.

Margarita získala vše ostatní: byt v centru, chatu u jezera, trochu úspor. Ani jsem neprotestovala — všechno bylo očekávané. «Ty jsi stejně daleko», — řekla, jako by vysvětlovala.

Týden po pohřbu jsem přijela k mamince domů, abych si vzala obraz. Manžel jel se mnou. Sundali jsme ho ze zdi opatrně, ale když jsme ho odstrčili od hřebíku, rám zapraskal a všechno šlo jinak. Plátno vyklouzlo, obraz spadl na podlahu a já sebou trhla při zvuku tupého cinknutí — ze štěrbiny v rámu vypadl starý kovový klíč.

— Co to je? — podivil se manžel.

Klíč byl starý, bronzový, s ozdobou. Na něm byla nálepka, už téměř smazaná. Viditelné byly jen dvě písmena: “R.K.”

Vzpomněla jsem si, jak maminka něco schovávala v malém dřevěném komodě ve své ložnici. Byl zamčený. Tehdy jsme ho zkoušeli otevřít, ale bez úspěchu. Dokonce jsem zapomněla na jeho existenci.

Komoda stále stála v rohu ložnice, pokrytá prachem a časem. Vložila jsem klíč — padl jako ulitý. S cvaknutím se otevřely spodní úzké dveře.

Tam, úhledně složené, ležely dopisy. Desítky dopisů, podepsaných «K.» — každý začínal laskavým «Moje milá…». Přečetla jsem jeden — a ruka se mi roztřásla.

Byly od mého otce.

Ne od toho muže, kterého jsem celý život považovala za svého otce. Ale od jiného, jehož jméno jsem nikdy neslyšela. Psaní, že maminku miluje, že bude čekat, že nemůže být nablízku, protože «tak to dopadlo», ale vždy si bude pamatovat. Na jednom z dopisů bylo datum — devět měsíců před mým narozením.

Pod dopisy — fotografie: maminka, mladá a šťastná, objímá muže. Nebyl mi povědomý. Ale v jeho tváři jsem viděla sebe. Bylo to téměř šokující — dívala jsem se do očí člověka, kterého jsem neznala, ale cítila něco teplého, blízkého. Uvědomila jsem si: to byl můj opravdový otec.

A tehdy všechno zapadlo na své místo. Proč maminka nikdy moc nemluvila o minulosti. Proč jsme se sestrou měli vždy takovou vzdálenost, jako bysme byli z různých světů. Opravdu jsme byli z různých příběhů.

Když jsme opouštěli byt, vzala jsem si nejen obraz, ale i tyto dopisy. Cítila jsem, že maminka mi nezanechala méně než sestře. Jen její dárek byl jiný — vzpomínka, pravda, kořeny. Vše, co jsem měla vědět.

Nesdílela jsem tento nález s Margaritou. Ne proto, že bych se zlobila. Jen jsem pochopila: tahle část maminčina života — je moje. Osobní. Křehká. Skutečná.

Teď obraz visí u nás doma, a pokaždé, když se na něj podívám, zdá se mi, že dívka u okna se usmívá o něco vřeleji. Možná proto, že tajemství je odhaleno. A možná — protože maminka věděla: všechno přijde ve svůj čas.

A co si myslíte vy — vždy by se měly rodinné tajemství odhalovat nebo je někdy lepší nechat minulost v klidu?