Po nemocnici mě opustil kvůli jiné. Ale za 7 měsíců pochopil, koho ztratil…

Když se manžel dostal do nemocnice, neodcházela jsem od něj. Každý den – tam, od rána. Pekla jsem skořicové rolky, jeho oblíbené. Usmíval se, když jsem přinesla teplý balíček, a říkal: „Pro tohle stojí za to žít“. Nelitovala jsem ani spánku, ani sil. Hlavní věc byla, aby se uzdravil. A on se uzdravil.

O měsíc později mu jeho přítel nabídl práci – s dobrou mzdou, v jiné společnosti. Radovala jsem se za něj, byla jsem hrdá. Zdálo se, že teď vše bude jen lepší. Znovu se stane sebevědomým, klidným. Začneme žít normálně. Ale spolu s novou prací se objevila nová žena.

Nejdřív jsem si toho nevšimla. Začal se zdržovat a vysvětloval: „Porady, zprávy, nové projekty“. Věřila jsem mu. Dokonce jsem žertovala: „Hlavně nezapomeň, že doma na tebe čekají tvoje rolky“. A pak začal být podrážděný. Najednou začal říkat, že jsem „ztratila sama sebe“ a „zanedbala se“. Že nejsem jako dřív.

– Ty se ani nesnažíš, – pronesl jednou u večeře.
– Co myslíš?
– No podívej se na sebe. Tlustá, věčně v županu. Bez make-upu, bez zájmu o život.

Neodpověděla jsem. Jen jsem sklopila oči. Bylo mi stydno, jako bych byla opravdu na vině za to, že jsem unavená, že žiji prostě, bez okázalosti.

O několik týdnů později si sbalil věci. Bez vysvětlení, prostě řekl:
– Nemůžu tak dál žít. Potřebuji ženu, která inspiruje. A ty… prostě jsi vedle.

Odešel. K ní. Později jsem zjistila – byla z práce. Mladší, udržovaná, sebevědomá. Ta samá „jednání“ byla s ní.

Když odcházel, řekl nakonec:
– Chápej, ty neodpovídáš. Jsi nezajímavá. Ne krásná. A vůbec, nejsi na mé úrovni.

Tato slova se vryla jako nůž. Stála jsem na chodbě, dívala se na zavřené dveře a nemohla uvěřit, že člověk, o kterého jsem se strachovala, pro kterého jsem nosila jídlo, seděla u lůžka v noci, může tak mluvit.

První měsíce jsem žila automaticky. Práce, dům, ticho. Nemohla jsem spát. V hlavě neustále znělo: „tlustá, nehezka, neodpovídám“. Dívala jsem se do zrcadla a nepoznávala jsem se. Ne proto, že jsem se změnila, ale proto, že jsem se viděla očima toho, kdo mě zradil.

Uplynulo sedm měsíců. Zhubla jsem ne kvůli němu, ale protože mi jídlo nešlo dolů. Postupně jsem se začala zotavovat. Začala jsem chodit na procházky, přihlásila jsem se na kurz pečení – dlouho jsem o tom snila, ale nikdy nebyl čas. Seznámila jsem se s lidmi, smála jsem se poprvé po dlouhé době.

Jednou mi napsal. Prostě:
– Ahoj. Jak se máš?
Neodpověděla jsem. O pár dní později zavolal.
– Můžeme se vidět? Chtěl bych si promluvit.
Nejdřív jsem nechtěla. Potom jsem souhlasila – kvůli uzavřené kapitole.

Přišel. Sedl si naproti, chvíli mlčel.
– Změnila ses.
– Ano, – odpověděla jsem. – Život se změnil.
– Mýlil jsem se. Promiň.
– Tehdy jsi řekl, že nejsem krásná.
Sklopil oči.
– Byl jsem naštvaný. Chtěl jsem se přesvědčit, že neodcházím jen tak.

Seděli jsme v kavárně a najednou jsem pochopila, že mi to nevadí. Nenávidím ho. Prostě už necítím nic. Ani lásku, ani zlost. Prázdnota se změnila v klid.

– Máš se dobře? – zeptala jsem se.
– Rozešli jsme se, – odpověděl. – Odešla.
Přikývla jsem.
– Stává se.

Už jsme se víc neviděli.

Teď ráno znovu peču skořicové rolky. Ale ne pro někoho. Pro sebe. S šálkem kávy, na tiché kuchyni. A víš, poprvé po dlouhé době cítím, že žiju. Bez bolesti, bez očekávání. Prostě žiju.

Dlouho jsem přemýšlela, proč se to všechno stalo. Asi proto, že někdy musíme dosáhnout dna, abychom pochopili, kdo jsme. Abychom se naučili vstávat ne kvůli někomu, ale kvůli sobě.

A on… ať si žije, jak chce. Už nechci být něčí stín.

A dokázali byste odpustit člověku, který zničil a pošlapal vše, co jste pro něj udělali?