Po mrtvici žiji s nepatrnou penzí. Děti se dohodly, že mi budou pomáhat, a první měsíce peníze přišly včas. Ale pak se dcera odmlčela. A za týden zazvonil nějaký neznámý člověk v obleku a podal mi papíry…

Po mrtvici se život rozdělil na období před a po. Předtím — jsem pracovala, jezdila na chalupu, hlídala vnoučata. Potom — levá ruka se skoro nehýbe, chodím s holí, unavím se i z nakupování.

Je mi šedesát osm let. Penze je malá, úspor nemám — všechno šlo na děti, na jejich vzdělání, na pomoc s byty.

Když mě propustili z nemocnice, děti se shromáždily u mé postele. Syn a dcera, oba dospělí, oba s vlastními rodinami. Probírali, co dál. Najmout opatrovníka nemůžou — drahé. Vzít k sobě — není kam, všude je málo místa.

Dohodli se, že budou přispívat. Každý měsíc mi posílat určitou částku na léky a potraviny. Není to moc, ale s penzí to stačí.

První tři měsíce šlo všechno dobře. Peníze přišly včas. Dcera volala každý týden, ptala se, jak se cítím. Syn přijížděl v sobotu, přivážel potraviny.

V dubnu dcera poslala poloviční částku. Zavolala jsem ji, ptala se, jestli je vše v pořádku. Odpověděla krátce — dočasné potíže, příští měsíc to dožene.

V květnu byl převod opět malý. Napsala jsem zprávu, pak ještě jednu. Přečetla si, ale neodpověděla.

V červnu nic nepřišlo.

Volala jsem — vypnuto. Psala jsem — ticho. Požádala jsem syna, aby promluvil se sestrou. Sliboval, ale nezavolal zpět.

Peněz docházelo. Léky na tlak jsou drahé, bez nich se neobejdu. Začala jsem šetřit na jídle — kaše na vodě, čaj bez cukru.

Za týden někdo zazvonil na dveře. Otevřela jsem.

Na prahu stál muž v obleku. Kolem čtyřicítky, s aktovkou, s oficiálním vzhledem. Představil se, uvedl nějakou organizaci. Nepamatovala jsem si — hlučela mi hlava.

Zeptal se, zda může vstoupit. Vpustila jsem ho, posadila v kuchyni.

Vytahal z aktovky papíry a položil je přede mě. Řekl, že to souvisí s mou dcerou.

Nasadila jsem si brýle. Začala číst.

První strana — žádost k nějaké komisi. Hodně složitých slov, právnických termínů. Četla jsem třikrát, než jsem pochopila.

Dcera podala žádost o prohlášení mé nezpůsobilosti k právním úkonům.

Podlomily se mi nohy. Chytila jsem se okraje stolu.

Nezpůsobilost. Má dcera chce, abych byla prohlášena nezpůsobilou.

Muž mlčel, čekal.

Listovala jsem dál. Byly tam potvrzení — lékařská, o mé mrtvici. Odkud je vzala? Nedala jsem je. Asi si je sama vyžádala.

Posudek nějakého lékaře, kterého jsem nikdy neviděla. Psalo se, že nejsem schopná rozhodování, že potřebuji dohled.

Dohled. Má dcera chce být mým opatrovníkem.

Zvedla jsem oči na muže. Zeptala se, co to znamená.

Vysvětlil klidně, jako kdyby mluvil o počasí. Pokud mě prohlásí nezpůsobilou, nebudu moci nakládat se svým majetkem. Bytem, účty, penzí. Všechno bude spravovat opatrovník.

Má dcera.

Řekl, že přišel varovat. Že pracuje v sociální službě a musí takové žádosti ověřovat. Že se mnou mluvil a vidí — že jsem rozumná. Že mám právo se odvolat.

Seděla jsem a dívala se na ty papíry. Na podpis dcery dole na stránce. Na datum — měsíc zpátky.

Zatímco neodpovídala na mé zprávy, připravovala tyto dokumenty.

Muž odešel, nechal svou vizitku. Řekl, abych zavolala, pokud bude potřeba pomoc.

Zavolala jsem synovi. Všechno jsem mu pověděla. Dlouho mlčel. Pak řekl, že to nevěděl. Že mu sestra nic neříkala. Že přijede zítra.

Přijel. Sám, bez manželky. Seděl v mé kuchyni a četl ty stejné papíry.

Pak zavolal sestře. Slyšela jsem jejich rozhovor — křičel, odpověděla mu něco. Položil telefon.

Řekl, že chtěla prodat můj byt. Že má dluhy, velké. Myslela si — že se beztak neobejdu sama, lepší do ústavu a peníze z bytu půjdou na splacení dluhů.

Můj byt. Který jsme s manželem dostali před třiceti lety. Ve kterém vyrostly mé děti.

Syn řekl, že to nedopustí. Že najde právníka. Že zůstanu doma, ve svém bytě, se svou penzí.

Od té doby uplynuly čtyři měsíce.

Žádost byla zamítnuta. Komise přišla ke mně domů, lékař mě prohlédl, kladl otázky. Odpověděla jsem na všechny. Napsal posudek — schopná.

Syn teď přijíždí každý týden. Přiváží potraviny, pomáhá s úklidem. Jeho manželka mi občas připraví jídlo, pošle s ním.

Dcera nevolá a nepíše. Ani já nevolám.

Občas se podívám na její dětské fotografie. Dívám se na holčičku s copánky, která sedí na mém klíně. Snažím se pochopit, jak se změnila v ženu, která podepsala ty dokumenty.

Nerozumím.

Syn říká, že bych jí měla odpustit. Že má těžké období, že dluhy přivádí k šílenství. Že to nemyslela zle.

Možná. Možná to nemyslela zle.

Ale pokaždé, když si vzpomenu na ty dokumenty — na podpis dole, na datum, na slova «prohlásit nezpůsobilou» — něco uvnitř sevře.

To má dcera chtěla vzít můj domov. Má dcera se rozhodla, že už nejsem člověk, ale problém, který je třeba vyřešit.

Řekněte upřímně: lze něco takového odpustit? Ne kvůli ní — kvůli sobě, abych nenosila tuto tíhu. Nebo existují věci, které odpouštět netřeba, i kdyby to bylo vaše vlastní dítě?