Po maturitě jsem si všimla, že se s tátou něco děje. Pravda byla mnohem děsivější, než jsem si dokázala představit…
Když to všechno začalo, byla jsem přesvědčená, že se zblázním. Na maturitě mě objímal, fotografoval, smál se tak, jak se smál celý můj život. Ale o týden později jako kdyby v něm něco přecvaklo. Přestal být tím klidným, pozorným a spolehlivým člověkem, kterým jsem ho znala. Jako by mi někdo vyměnil tátu.
Přistupoval ke mně s nějakými zvláštními otázkami. Nejdřív jsem tomu ani nepřikládala význam: no, zajímat se a ptát, to se stává. Ale pak jsem si všimla, jak často začal zmiňovat jednu a tu samou ženu. Maminku mé kamarádky. Tu, která se na maturitě usmívala na každého a působila domácím, prostým dojmem. Najednou se začal ptát, zda je rozvedená, kde pracuje, jak často je doma. Oči mu přitom zvláštně zářily a ani si nevšiml, že se na něj dívám s větším a větším údivem.
A pak už to bylo příliš do očí bijící. Začal se vracet pozdě. Před odchodem se voněl, jako kdyby šel na rande. Na telefonáty odpovídal tiše a odcházel do jiné místnosti. Jednou jsem ho šla obejmout jako dřív — obvykle, vřele. A zarazila jsem se. Na jeho košili byl cizí parfém, ženský. Tenhle vůni jsem znala — cítila jsem ji na maturitě, když se ke mně maminka kamarádky naklonila, aby mi upravila popruh šatů.
Tu noc jsem dlouho ležela v temnotě a poslouchala, jak maminka tiše dýchá v ložnici. Nic nezpozorovala. Důvěřovala mu, jak se důvěřuje jen po dlouhých letech spolu. A o to víc to bolelo.
A v určitém okamžiku řekl, že jede na „konferenci“. A já to prostě nevydržela. Uvnitř mě všechno křičelo, že mi lže. Že se něco děje za našimi zády a já musím zjistit, co to je. A šla jsem za ním. Sama jsem nemohla uvěřit, že jsem toho schopná — plížit se za tátovým autem a sledovat, jak odbočuje tam, kde určitě žádná konference není.
Přijel k tomu domu. Zaklepal. Otevřela mu ona. Usmáli se na sebe tak, jako by mezi nimi byl dlouhý příběh. Objali se. Seděla jsem v autě, tiskla volant až mi ztuhly prsty a myslela jen na jedno: jak to mohl udělat? Jak?
Vrátila jsem se domů celá v slzách. Maminka se zeptala, co se stalo, proč mám červené oči. Neřekla jsem ani slovo. Měla jsem pocit, že když to vyslovím nahlas, rozbiju naši rodinu.
Večer přišel domů s lehkým krokem, pobrukujíc si melodii. Maminka se zeptala, jaký měl den. Usmál se:
— Ten nejlepší.
Cítila jsem, že se mi zvedá žaludek z jeho hlasu. Z jeho klidu. Z toho, jak dobře hrál roli manžela a otce, jako by měl dva paralelní světy.
A ráno někdo zaklepal na dveře. Velmi jemně, ale naléhavě. Na prahu stála ona — maminka kamarádky. Oči červené, ruce se jí třásly, jako by celou noc plakala. V rukou držela malou obálku.
— Je tvůj otec doma? — zeptala se chraplavým hlasem.
Uvnitř mě se všechno zhroutilo.
— Proč ho potřebujete?
Zakoktala se, podívala se na mě, jako by se styděla.
— Potřebuji mu něco říct. Velmi důležité.
Když táta vyšel do předsíně, podala mu obálku. Vzal ji, zamračil se.
— Co to je?
A tehdy rovně, tiše, bez zbytečných slov pronesla to, co bych nikdy nečekala:
— Musíš všechno říct své rodině. A to ještě dneska. Omlouvám se. Jsem těhotná.
Podlomily se mi kolena. Doslova jsem se sesunula na schod. Táta zbledl, jako by se mu zastavilo srdce. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale jen se opřel o zeď. Pokračovala hlasem přerývaným od pláče:
— Nemám v úmyslu nic skrývat. A nechci lhát. Také se stydím. Ale mlčet nemohu.
Maminka stála na konci předsíně. Slyšela vše. Naprosto vše. Neupadla, nevykřikla — jednoduše na něj hleděla, jako kdyby ho viděla poprvé. Jako by byl cizí člověk, který náhodou vstoupil do našeho domu. Pak jentiše zavřela dveře do své pokoje. Pomalu. Jako by dělala tečku.
Seděla jsem na schodech a nemohla se nadechnout, ani vydechnout. Všechno, co jsem považovala za pevné, spolehlivé, rodinné — se zhroutilo za jednu minutu. Táta se snažil něco vysvětlit, ale slova mu uvázla v krku. A já poprvé v životě pochopila, že on mi není otcem, ale jen mužem, který mi ublížil více než kdokoli jiný.
Teď žijeme v různých koutech jednoho domu, jako cizí lidé. Maminka mlčí. On mlčí. Já — mezi nimi, jako svědek toho, co nás rozbilo.
A pořád přemýšlím: lze odpustit člověku zradu, která změnila celý život najednou? Nebo se takové věci neléčí ani časem, ani vysvětleními?
