Po hádce se sestrou jsem od ní dostala pohlednici… z cizí adresy

S Annou jsme spolu nemluvily dva měsíce. A předtím? Každý den. Ráno začínalo hlasovkami, večer končil memy, které posílala beze slov, protože všechno bylo jasné i bez nich. Mohly jsme se hádat, nesouhlasit, mít rozdílné názory — ale byly jsme blízké. Skoro, jako bychom měly jednu duši.

Pohádaly jsme se kvůli hlouposti. Jako vždycky. Akorát tentokrát to bylo moc ostré. Řekla jsem něco nepříjemného. Ona odpověděla stejně. Potom přišlo ticho. Žádné hovory. Žádné „Jak se máš?“, žádné „Pamatuješ, že máš zítra důležitý den?“. Z hrdosti jsem nepsala. Čekala jsem. Doufala, že se ozve první. Ale hrdost držela obě strany.

Uběhlo skoro devět týdnů. Podzim. Vlhkost. Prázdnota. A najednou — pohlednice. Ve schránce. Obrázek — maják, moře, ptáci. Na druhé straně — písmo, které jsem znala od dětství. Nakloněná písmena, dlouhé „t”.

„Nevím, jak všechno napravit. Prostě se mi stýská. Píšu ti z adresy, kde mě nikdo nezná. Kde jsem jen člověk, který udělal chybu, a doufá, že mu přesto odpovíš.“

Podpis: Anna.

Četla jsem to pětkrát. A pak jsem se podívala na razítko. Jiná města. Věděla jsem, že tam v létě byla — u kamarádky. Asi tam jela schválně, aby to poslala. Nechtěla, abych poznala, odkud psala. Nechtěla, abych věděla, že je blízko. Nebo aby mi bylo jednodušší ji ignorovat.

Držela jsem ten pohled jako něco křehkého. Jako most natažený přes bolest. Přes dvě hrdosti, dvě tvrdohlavosti, dvě stejně zraněná srdce. Jako by se bála, že když napíše ze své adresy — nepřečtu to. A cizí město — jako další šance na nový začátek.

Odpověděla jsem ještě ten den. Svým písmem, na pohlednici se slunečnicemi:

„Ty nejsi jen člověk, který udělal chybu. Jsi má sestra. A to znamená, že vždycky najdeme cestu zpátky k sobě. Čekám na tvůj hovor. A posílám ti objetí dopředu.“

Druhý den ráno — hovor. Beze slov. Jen dech. Jen pauza. A slzy — u obou. Povídaly jsme si víc než hodinu. O všem možném. Opatrně. Místy — jako bychom našlapovaly po špičkách. Ale každé slovo nás sbližovalo. Mazalo týdny ticha.

O týden později přijela. S tím samým majákem v rukou. Pohled jsme pověsily na lednici. A teď už to není jen kousek papíru. Je to připomínka: někdy pohlednice z cizí adresy není o vzdálenosti. Ale o tom, jak moc někdo chce najít cestu zpátky. I když neví, jak na to. A jak důležité je — tu možnost mu dát.