Po 25 letech manželství můj manžel odešel k mladé dámě, protože mě považoval za plnoštíhlou, nehezkou a nezajímavou

Po 25 letech manželství mi manžel řekl, že odchází k mladší a krásnější ženě. Řekl to tak klidně, jako by mluvil o počasí. Důvod – „Stala jsi se plnoštíhlou, nehezkou, nezajímavou, vůbec o sebe nedbáš,“ tak to řekl. Stála jsem u dřezu s mokrýma rukama, myla nádobí a byla jsem ohromena jeho slovy, jako kdyby mnou projížděl šok.

Sbalil si nějaké své věci do tašky a chystal se odejít. Zeptala jsem se: „A co já? A co my?“ Pokrčil rameny: „Jsem unavený.“ A odešel.

Dveře zapraštěly tak všedně, že jsem zůstala zaskočená. Připadalo mi, že jsem zůstala bez manžela a zároveň i bez sebe. A pak mi přišla myšlenka, která mě zarmoutila ještě víc…

Opravdu jsem dlouho žila „pro rodinu“. Ráno – snídaně, sendviče, jeho košile, kalhoty, dětem uniformy, krabičky s obědem. Sobě – culík na hlavě, levná řasenka, krém „co byl v akci“. Do salonu jsem nechodila, k kosmetičce tím spíše – bylo škoda peněz a také „mně to nesluší“. Myslela jsem, že hlavní je domov, pořádek, teplé jídlo, všichni čistí, krásní a šťastní. Myslela jsem: až děti povyrostou, manžel se postaví na nohy, pak se budu věnovat sobě. „Později“ se stále odkládalo. A pak přišel ten den a můj „později“ se proměnil v „pozdě“.

Odešel k dívce s řasami jako z reklamy, plochým břichem a velkým poprsím. Nezlobím se na ni – je mladá, žije jak umí. Ale zraňují mě jeho slova. „S tebou to bylo prostě pohodlné.“ Víte, jak to zní? Jako bych byla křeslo, na kterém je pohodlné číst knihu. A přitom jsem živý člověk. Nespala jsem v noci, když děti byly nemocné, připravovala jsem pro něho chutné večeře, když se unavený vracel z práce, šetřila jsem na šatech, abych mu koupila kvalitní boty, košile, kalhoty. 

První dny jsem chodila po bytě a stále něco čistila. Asi ruce zaměstnávaly hlavu. Děti vyrostly, žijí samostatně, často volají, podporují mě. Tchyně napsala: „Drž se, drahá, jsem s tebou.“ A to „s tebou“ bylo důležitější než jakékoli rozhovory. Plakala jsem v koupelně, aby stěny neslyšely. Plakala jsem, protože to bolelo. Nejen kvůli nevěře. Kvůli tomu, že jsem se sama vzdala dřív, než on mě. Nezajímala jsem se o sebe. Nikdy jsem si nedávala na první místo. Zakazovala jsem si nové šaty, pěkný účes, odpočinek, dokonce i normální spánek.

Potom jsem se vzala za ruku – upřímně, jako dítě – a šla jsem ke kadeřnici. „Udělejte, prosím, abych se na sebe chtěla dívat.“ Slečna se na mě podívala laskavýma očima a řekla: „Uděláme.“ Ostříhaly jsme roztřepené konce, trošku zesvětlily, a viděla jsem v zrcadle tvář, kterou jsem dlouho neviděla: unavenou, ale svou. Druhý den jsem šla ke kosmetičce. Bylo to děsivé a trapné, jako bych dělala něco zbytečného. A pak jsem si pomyslela: celý život jsem dělala „ne pro sebe“, může se to jednou udělat „pro sebe“.

Začala jsem chodit pěšky. Koupila jsem si tenisky, ne drahé, ale pohodlné. Zpočátku jsem se zadýchávala po třech patrech, pak to bylo lehčí. Přestala jsem pít pozdní čaj, abych lépe spala. Koupila jsem si krém bez slev, jen proto, že se mi líbil. Jsou to maličkosti. Ale právě z nich jsem začala skládat nový život. A ano, stále občas pláču. Večer, když se posadím k večeři sama, uvědomím si: nejsme už dva. Ale teď po slzách mám plán, a ne jen prázdnotu.

Jednou jsme se potkali v supermarketu. Podíval se na mě pozorně: „Zhubla jsi.“ Chtěla jsem odpovědět: „Nezhubla jsem kvůli tobě. Jen jsem přestala nosit na sobě náš starý život.“ Ale mlčela jsem. V jeho košíku byla láhev vína. Pravděpodobně pro příjemnou večeři s ní. No a co. Vrátila jsem se domů, uvařila si kávu, pustila hudbu a poprvé po dlouhé době jsem ji vypila ne na útěku, ne stojíc u sporáku, ale u stolu, v klidu. A víte co? Bylo mi tak klidně. Ne šťastně – prostě klidně. 

Ano, jsem naštvaná. Na něj – za krutá slova. Na sebe – za to, že jsem mu dovolila mě tak hluboce zranit. Ale zlost – to je palivo. Na tom se daleko nedostaneš, ale rozjet se můžeš. Nehodlám se měnit v krásnou, mladou dívku. Chci být dospělou ženou, která vypadá tak, jak se jí samé líbí, a žije ne ze strachu zůstat sama, ale z úcty k sobě. Znovu se líčím a ráno si barvím rty, i když nikam nechodím. Vytáhla jsem z šatníku své oblíbené šaty, které jsem si šetřila nevím na co. Dnes jdeme s dětmi na večeři do restaurace.

Je mi 58.  Jsem matka, přítelkyně, žena. Mýlila jsem se, když jsem si myslela, že láska znamená stále trpět a prát. Láska znamená, že i tebe také vidí. Pokud tě nevidí – musíš si rozsvítit sama. Já si svítím. Pomalu. Nejistě. Ale svítím. A píšu vám to proto, aby mnozí z vás neopakovali mé chyby a žili především pro sebe a až potom pro ostatní.