Petr opustil manželku s malým synem na pospas osudu. Až když byl syn dospělý, otec si na ně znovu vzpomněl

Petr opustil svou ženu s malým synkem na pospas osudu. V den, kdy naposledy práskl dveřmi a už se nikdy nevrátil, Jana pochopila: její život už nikdy nebude stejný. Teprve o mnoho let později, když jejich syn byl dospělý, si na ně Petr znovu vzpomněl.

Jana nikdy neměla ráda své jméno – připadalo jí tvrdé a těžkopádné. Zato příroda ji obdařila tím, co jí ostatní ženy záviděly – dlouhými, hustými vlasy až do pasu. Vždy je splétala do silného copu a právě ten cop si Petr všiml jako první.

Smál se jejímu jménu, ale to mu nezabránilo, aby ji pozval na schůzku. Brzy se začali vídat častěji a už po čtyřech měsících klečel před Janou s prstýnkem v ruce.

Janina matka byla zásadně proti. „Je na tebe moc starý. A ty jsi ještě příliš mladá,“ varovala ji. Ale Jana byla zamilovaná a nechtěla nic slyšet. A tak se vzali.

Jenže po svatbě se Petr změnil. Laskavá slova a lichotky zmizely. Místo toho se objevily neustálé výčitky: špatně uvařená večeře, špatně vyprané prádlo, vadilo mu dokonce i to, jak mluví. Janě to trhalo srdce, ale mlčela – věřila, že se to spraví.

Narodil se syn, Tomáš. Jana doufala, že otcovství Petra změní. Že konečně dospěje. Ale spletla se. Petr byl čím dál chladnější. Když byly chlapci čtyři roky, jednoho večera se Petr prostě nevrátil domů. Pak už to bylo častější. A když se Jana ptala proč, jen jí suše řekl: „Nelíbí se ti to? Rozveď se.“

A tak k rozvodu došlo. Petr neplatil alimenty a o syna se nezajímal. Jana zůstala sama a jedinou oporou jí byli rodiče. Ti jí pomáhali, jak mohli, ale Jana se cítila ponížená – tolik Petrův slibům věřila, tolik mu důvěřovala, a on ji zradil.

Tomáš vyrůstal v atmosféře slz a tichého smutku. Dospěl dřív než ostatní. Po maturitě odjel do Německa. Brzy si tam našel práci a rozhodl se zůstat. Ale na matku nikdy nezapomněl – posílal jí peníze, koupil jí nový dům, dbal na to, aby jí nic nechybělo.

Jana byla na svého syna hrdá. Někdy večer, když seděla sama, si říkala: „Celý život jsem trpěla kvůli jednomu muži, ale smysl života jsem našla v dítěti.“

Jednoho dne, když seděla u okna s hrnkem čaje, uslyšela zaklepání. Otevřela – a oněměla. Na prahu stál Petr. Sešlý, unavený, ale pořád s tím stejným drzým pohledem.

– Přišel jsem se usmířit, – řekl, jako by se nic nestalo.

Jana nemohla uvěřit vlastním uším. Ale brzy vyšlo najevo, proč je tady. Po rozvodu s jinou ženou zůstal bez majetku a bez střechy nad hlavou – všechno mu soud přiřkl bývalé manželce. A teď měl tu drzost říct:

– Tenhle dům koupil náš syn, ne? To znamená, že i já mám na něj právo.

V tu chvíli zazvonil telefon – volal Tomáš. Jana ucítila úlevu, ale než stačila cokoliv říct, Petr jí vytrhl mobil z ruky.

– Poslouchej, – řekl do sluchátka, – máš povinnost postarat se o svého otce.

Na okamžik nastalo ticho. A pak se ozval Tomášův hlas, tvrdý jako ocel:

– Já nemám žádného otce. Zmiz z toho domu. A jestli se tu ještě jednou ukážeš – budeš mít velký problém.

Petr zbledl, práskl dveřmi a odešel. Už nikdy se tam neobjevil.

Jana zůstala dlouho sedět u okna, telefon v ruce. V srdci měla bolest, ale i hrdost. Její syn se stal tím mužem, kterým Petr nikdy nedokázal být.