Pětiletá holčička si stěžovala na silnou bolest břicha, a když ji matka přivezla do nemocnice, lékař náhle řekl: “madam, právě teď volám policii”!

Pětiletá dívka si hrála na hřišti vedle domu. Obyčejné nedělní ráno: smích dětí, rodiče, kteří rozmlouvali u vstupu, známé tváře sousedů. Místo bylo považováno za bezpečné – uzavřený prostor, kamery, ochranka u brány. Maminka stála jen pár kroků a sledovala, jak její dcera sjíždí po skluzavce a mává jí malou rukou.

Ale najednou se holčička zastavila jako opařená. Přiložila si ruku na břicho, obličej jí zkřivil výraz bolesti. Pomalu přistoupila k matce a téměř šeptem řekla:
Mami, necítím se dobře… chci domů.

– Jedla jsi něco? – zeptala se žena, když jí sáhla na čelo.
– Ne… hodně to bolí…

Matka si přisedla.
– Ukážeš, kde přesně?
Holčička ukázala na pravý bok. Ženě zatrnulo uvnitř. Vypadalo to na apendicitidu.

O minutu později už uháněly do nemocnice. Dívku vzali na urgentní vyšetření. Lékaři si také mysleli, že jde o apendicitidu.

Jakmile se ale chirurg vrátil, jeho obličej byl bledý. Dlouze se na matku podíval, těžce promluvil:
– Madam… to není apendicitida.

– Co je tedy s mou dcerou? – žena sotva vyslovila.
– V jejím těle bylo nalezeno toxické chemické látka. Velmi silná.

Matce sevřelo dech.
– Ale jak? Byla jen na hřišti… blízko mě…

Lékaři se obrátili na administraci obytného komplexu. Záznamy kamer přetočili minut po minutě. A to, co viděli, všechny umlčelo.

Na hřišti se objevil muž, kterého nikdo neznal. Držel se trochu stranou, dělal dojem, že jen čeká. Potom přistoupil k dětem u houpaček a podal jim láhev s „džusem“. Několik dětí si loklo. Holčička – také. O minutu později cizinec zmizel, zatímco dospělí byli zaneprázdněni rozhovorem.

Policie okamžitě vyjela. Láhev našli v nedalekém koši. Analýza ukázala: uvnitř byl průmyslový rozpouštěč – nebezpečná látka, která mohla dítě zabít.

Dívku zachránili včas. Tělo se vyčistilo a do rána minulo smrtelné nebezpečí.

O dva dny později muže zadrželi – člověka s těžkými psychickými poruchami, který několik dní sledoval děti na hřištích.

Když policista matce oznámil, že pachatele zadrželi, málem se sesunula na zem úlevou.

A lékař tiše řekl:
– Zachránila jste svou dceru, protože jste její slova neignorovala. Ještě dvacet minut… a bylo by příliš pozdě.

Toho večera dívka spala v nemocničním pokoji, a matka seděla u ní a šeptala jí:
Učinila jsi správně, miláčku. Zachránila ses sama.

A někde ve stanici policie se zabouchly dveře cely – protože jeden malý hlas na dětském hřišti byl včas slyšen.

A vy? Věřili byste dítěti hned, nebo byste mysleli, že to je jen rozmar?