Pětiletá holčička se každý večer někam ztrácela. Otec byl znepokojen a rozhodl se ji sledovat a z toho, co viděl, se rozplakal

Pátého dne, když Annie opět vyběhla z domu hned po večeři, Tom rychle vešel do jejího pokoje. Tentokrát byl pevně odhodlaný zjistit celou pravdu. Otec rychle vyběhl nahoru a opět ji nenašel, začal prohledávat skříň za skříní. Oblečení bylo rozházené po podlaze, hračky byly všechno kolem. Hledal a hledal, ale vše bez výsledku, dokud neviděl utržený kus papíru.

Co mohla znamenat tato zvláštní poznámka? Tom zvedl polštář, vzal si poznámku a začal číst. “Přijď do domu, který je za tvým dvorem přesně v 19:30. Jen se ujisti, že tě nikdo nesleduje.”

Muž se začal vážně obávat. Pokud si dříve myslel, že se jeho dcera vyplíží, aby si hrála někde v zahradě, nyní mu po těle přejel mráz. Co se dělo? Proč jeho dcera chodila do tohoto domu všechny ty dny? A kdo byl záhadným autorem tohoto vzkazu?

Když se muž vrátil dolů, Annie už byla doma. Uvědomil si, že se s ní bavit o pravdě je zbytečné, a pak mu nezbylo než jediné: sledovat ji. Šestého dne byl Tom připraven.

Netrpělivě čekal ve svém pokoji, pootevřel dveře, aby mohl sledovat malou Annie. Když hodiny odbily sedmou večer, vytrhly Toma z přemítání. Jeho dcera už zmizela a nebyla doma.

Tom běžel ke zadním dveřím a stihl ještě zahlédnout, jak se holčička ztrácí mezi stromy za jeho domem. Když Tom dospěl na konec houští, Annie ztratil z očí, ale už věděl, který dům potřebuje, protože byl označen ve vzkazu. Takže najít dceru nebylo tak složité. “Co tam může dělat?” ptal se znepokojený otec.

Tom zadržel dech a opatrně se přiblížil k domu, kde tak tajemně mizela jeho dcera. Srdce mu bušilo v hrudi a dlaně se mu potily od vzrušení. Dům vypadal opuštěně: olupovaná barva na stěnách, zahrada zarostlá křovinami, špinavá okna, skrze která stěží pronikalo světlo. Nicméně jedno okno v druhém patře slabě svítilo světlem svíčky.

Muž se proplížil k boční straně domu a zahlédl dovnitř štěrbinou v dřevěných okenicích, kde se mu naskytl úžasný pohled. V malé, ale útulně zařízené místnosti seděla Annie. Vedle ní, v houpacím křesle, byla starší paní. Držela dívku za ruku a tiše jí něco vyprávěla a občas hladila její vlasy. V očích Annie zářila zvědavost a v úsměvu se odráželo teplo.

Tom zadržel dech. Kdo je tato žena? Proč sem jeho dcera chodila? Rozhodl se nezasahovat a ještě chvíli počkat. Viděl, jak stařenka vytáhla z krabičky něco lesklého – byl to přívěsek. Annie fascinovaně vzala ten přívěsek do rukou a opatrně si jej přitiskla na hruď.

— Musíš si to uschovat, drahoušku, — řekla stařenka, její hlas byl jemný a laskavý. — Tento přívěsek měla tvoje maminka, když byla stejně malá jako ty.

Tom cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Vzpomněl si na svou ženu, která zemřela před několika lety a nechala ho samotného s malou Annie. Nikdy neslyšel, že by jeho žena měla ještě nějaké příbuzné, natož takovouto relikvii.

Pochopil, že před ním seděla její dávno ztracená babička, o které manželka nikdy nevyprávěla. Zřejmě Annie ji nějak našla a nyní sem chodila, aby se dozvěděla více o své matce.

Tom se rozhodl nerušit tento dojemný moment. Odstoupil od okna a tiše se vydal zpátky domů, pocítil podivnou úlevu. Následující den, během večeře, se jemně zeptal své dcery:

— Annie, nechtěla bys mě seznámit s tvou novou kamarádkou?

Oči dívky se naplnily strachem a překvapením, ale po chvíli přikývla a řekla:

— Ano, tati. Jen… slib, že se nebudeš zlobit.

— Slibuji, — usmál se Tom.

Následující večer se vydali spolu do domu za dvorem a Tom se konečně setkal se ženou, která tak pečlivě uchovávala památku na jeho ženu. Té noci přibyl v jejich domově jeden drahý člověk navíc.