Patnáct let jsem tajně šetřila peníze na naši penzi. Každý měsíc co jsem dokázala ušetřit. Včera jsem otevřela úkryt — a našla tam jen lístek s manželovým rukopisem, na kterém bylo napsáno…

Žijeme spolu již třicet dva let. Obyčejná rodina. Manžel pracoval, já pracovala. Vychovali jsme dvě děti. Nežili jsme v luxusu, ale ani jsme nestrádali.

Před patnácti lety jsem se rozhodla začít šetřit na důchod. Manželovi jsem to neřekla. Chtěla jsem udělat překvapení. Představovala jsem si, jak k jeho penzi přidám obálku, ukážu peníze. Řeknu — podívej, můžeme si dovolit cestování, opravy, něco příjemného.

Každý měsíc jsem odložila trochu. Šetřila na potravinách. Kupovala si to nejlevnější. Na oblečení jsem vůbec neutrácela. Donášela jsem to staré. Manžel si toho nevšímal. Obecně totiž málo věnoval pozornost těmto věcem.

Ukryla jsem peníze do staré krabice od bot. Krabice stála na horní polici za zimními věcmi. Manžel tam nikdy nechodil. Každý měsíc jsem tam vložila bankovky, zabalila do novin, zavřela víko.

Za patnáct let se nashromáždila slušná suma. Přesně jsem ji nepočítala, ale přibližně jsem věděla. Stačilo by to na dobrou dovolenou nebo na pomoc dětem.

Poslední rok byl manžel divný. Často zůstával dlouho v práci. Přicházel pozdě, unavený. Mluvil málo. Myslela jsem — věk, únava se nastřádala. Nevěnovala jsem tomu pozornost.

Před třemi měsíci začal jezdit na služební cesty. Dříve nikam nejezdil. A najednou každé dva týdny odjížděl na tři-čtyři dny. Říkal — práce to vyžaduje, nadřízení ho posílají. Nevadilo mi to.

Před měsícem jsem si všimla, že si koupil nové oblečení. Drahé. Oblek, košile. Udivila jsem se. Nikdy jsme na tohle neutrácali. Zeptala jsem se, odkud má peníze. Řekl — dostal prémii.

Před dvěma týdny řekl, že se chce rozvést. Jen tak, při večeři. Řekl — je unavený, chce žít sám pro sebe. Že potkal ženu, která je mladší, s níž mu je zajímavě. Že jsme děti vychovali, povinnost splnili. Teď každý může žít, jak chce.

Seděla jsem a poslouchala. Nečekala jsem to. Třicet dva let spolu, a on říká — jsem unavený, chci jít k jiné. Zeptala jsem se na byt. Řekl — byt je tvůj, já se ho nevzdávám. Odešel jsem.

Za týden se odstěhoval. Sbalil si věci a odešel. Potom zavolal a řekl, že žije s tou ženou. Že požádá o rozvod za měsíc.

Včera jsem se rozhodla zkontrolovat své úspory. Pomyslela jsem si — protože je pryč, možná se mi ty peníze teď hodí. Vylezla jsem na policu. Vyndala krabici. Otevřela ji.

Uvnitř ležel lístek. Jeho rukopisem. Nic víc. Všechny peníze byly pryč.

Na lístku bylo napsáno: „Díky za úspory. Stačilo to na první splátku za byt pro nás s ní. Stejně bys to utratila za hlouposti. Já to využil rozumně.“

Seděla jsem s tímto lístkem v rukou. Ani jsem neplakala. Pouze jsem seděla. Patnáct let jsem šetřila na sobě. Donášela staré věci. Nekupovala nic nepotřebného. Šetřila jsem na náš důchod. Myslela jsem — budeme mít společný bezpečnostní polštář.

A on našel úkryt. Vzal všechny peníze. Koupil si byt pro sebe a milenku. A napsal, že bych ty peníze stejně utratila za hlouposti.

Zavolala jsem mu. Zeptala se, jak to mohl udělat. Odpověděl klidně. Řekl, že peníze jsou společné, protože jsme manželé. Že měl právo je vzít. Že ví lépe, jak s nimi naložit.

Zeptala jsem se, proč to neřekl dřív. Odpověděl — proč kazit vztahy. Rozvod už je rozhodnutý, peníze použité. Jaký je rozdíl.

Položila jsem telefon. Sedla si na podlahu na chodbě. Prázdná krabice ležela vedle. Lístek v rukou.

Teď sedím sama v bytě. Manžel podal před třemi dny žádost o rozvod. Žije v novém bytě, koupeném za moje peníze. Za peníze, které jsem šetřila patnáct let, upírajíc si všechno. Děti volají, ptají se, jak se mám. Říkám, že dobře. Neříkám nic o penězích. Stydím se. Stydím se, že jsem třicet dva let žila s člověkem, kterého jsem vůbec neznala.

Řekněte, bylo to možné předvídat? Nebo jsem byla celou dobu slepá? A jak teď žít dál, když si uvědomíte — třicet dva let jste žili s člověkem, který vám ukradl to poslední a ani to nepovažuje za něco špatného?