Otec přepsal byt na svou mladou ženu, zanechal nás bez ničeho. A o rok později zaklepal na naše dveře s kufrem v ruce…

Otec odešel tak náhle, že jsme s mámou dlouho nemohly pochopit, jak dál žít. Prostě řekl, že je unavený, že chce „svobodu“, a už za měsíc jsme zjistily, že byt, ve kterém jsem strávila celý svůj život, je přepsán na jeho mladou ženu. Máma tehdy seděla v kuchyni a stále opakovala: „Jak mohl?“ A já stála vedle a cítila takovou strašnou, lepkavou prázdnotu. Byl to člověk, kterého jsem celý život považovala za spolehlivého. A najednou se ukázalo, že já a máma už nikomu nejsme potřeba.

Přestěhovaly jsme se k mámině sestře. Malý pokoj, úzké postele, neustálý pocit, že jsi navíc. Máma šla pracovat na dvě místa. Já jsem si přivydělávala po škole. Táhly jsme vše, co jsme kdysi dělily na tři. Občas jsem se přistihla, že mi táta chybí, ale hned jsem se na sebe zlobila za tu slabost. Vždyť ani nezavolal. Ani jednou. Ani na moje narozeniny, ani na máminy. Jako bychom přestaly existovat.

A pak po roce — pozdě večer, tiché klepání na dveře. Otevřu a vidím ho. Zestárlého, s šedými kruhy pod očima, s kufrem v ruce. Stál tam, jako by se bál dýchat.
— Můžu dovnitř? Nemám kam jinam…
Od jeho hlasu mi uvnitř ztuhlo. Nazýval mě dcerou jen tehdy, když potřeboval něco.
Máma vyšla z pokoje. Uviděla ho a jako by strnula. Ale rychle se vzpamatovala.
— Co tu děláš?
On těžce položil kufr.
— Ona… vyhnala mě. Byt je teď její. Peníze také. Já… udělal jsem chybu. Promiň.

Promiň. Jedno slovo. Prázdné, lehké jako prach. A my jsme rok sbíraly samy sebe po kouscích. Rok mámě bylo hrozné jít do práce, protože nevěděla, zda bude mít dost sil. Rok jsem se na ni dívala a poprvé v životě cítila, že musím být dospělá, protože táta se rozhodl nebýt.

Máma se odvrátila, ale nedokázala zavřít dveře. Vždy byla příliš měkká. Příliš laskavá.
— Pojď dál. Ale věz, že nic nebude jako dřív.
Posadil se na okraj pohovky. Shrbený, zlomený. A poprvé před námi neseděl otec, ale člověk, který zničil svůj život a teď přišel sbírat trosky — na náš účet.

Mluvil dlouho. Že pochopil. Že si uvědomil. Že rodina je důležitá. Že se mladá žena smála, ponižovala, vyháněla peníze. Poslouchala jsem a cítila… nic. Nula. Prázdnota, na kterou jsem si za ten rok zvykla. Láska se přece nevrací jen proto, že se někomu udělalo špatně.

V noci jsem seděla na parapetu a dívala se na jeho kufr v chodbě. Směšné: když odcházel, ani kufr si nevzal. A když přišel žádat o odpuštění — přinesl ho jako důkaz, že ztratil všechno.

Máma řekla tiše:
— Lidé se někdy vracejí, když pochopí, že udělali chybu.
A já odpověděla:
— A někdy se vracejí jen proto, že je vyhnali.

Chtěl být otcem, když mu to vyhovovalo. A když bylo zle. A jindy ho to nezajímalo. Nevím, jestli mám právo držet v sobě takový vztek. Ale vím jedno: Pustily jsme ho dovnitř ne proto, že si to zasloužil. Ale proto, že máma to jinak nedokázala.

A teď se na něj každý den dívám a snažím se pochopit: může se člověk změnit ze strachu, že zůstane sám? Nebo je to jen nový způsob, jak se vyhnout odpovědnosti?

Řekněte upřímně, pustili byste ho zpátky?