Osud matky – dočkat se svých dětí

Ráno bylo tiché a zamračené: šedé mraky obklopily nebe a měl člověk pocit, jako by se celý svět rozhodl zpomalit. Anna seděla u okna, svírajíc studenou šálku čaje, a nevšimla si, že nápoj už dávno ztratil svou vůni a teplo. Její myšlenky byly zaměstnány jedinou věcí: „Kdy už přijedou?“ Slabé světlo se odráželo ve starých dřevěných rámech a na chvíli se Anně zdálo, že to nejsou jen stíny na skle, ale obrysy minulosti, mihotající se před jejíma očima.

Vždy čekala na své děti. Nejprve, mnoho let zpátky, odpočítávala dny a týdny v netrpělivém očekávání, kdy se v jejím lůně zrodil nový život. To radostné očekávání nelze s ničím srovnat. Dítě rostlo a Anna čekala na okamžik, kdy ho bude moci přivinout k sobě. Potěšení cítit lehké pohyby pod srdcem se mísilo se strachem a nadšením: Jaké se narodí? Bude zdravé? Zvládne mu dát vše potřebné?

Pak nastala další doba – čas, kdy po ruce vyprovázela svého prvorozeného, a později i mladšího, do školy a vždy se za nimi dívala se zatajeným dechem. Jakmile dětské postavičky zmizely za těžkými dveřmi školy, začala čekat na telefonát, na jejich návrat, na vyprávění o první třídě, přísné učitelce a nových kamarádech. Jako by život byl rozdělen na dvě části: před tím, než se děti vrátí, a po. Radost z jejich objevení na prahu byla neocenitelnou odměnou za hodiny úzkosti a osamění.

Když děti vyrostly, Anna si myslela, že se naučí je nechávat odejít bez obav, vždyť už nejsou malé. Ale vše se ukázalo jako složitější: univerzity byly v jiných městech, někdy i v jiných zemích. Tehdy čekání bylo ještě delší a bolestnější. Pravidelně se dívala na telefon, v naději, že uslyší známý hlas. A pokaždé, když zazvonil telefon, srdce jí zatajilo v naději: „To jsou oni, vše je v pořádku, mají čas se mnou mluvit.“

S léty se Anna pomalu smiřovala s tím, že čekání – to není trest, ale snad nejdůležitější mise v jejím životě. Spolu s manželem snili, že jednou naplní dům vnoučaty a rodinné oslavy přinesou tu rušivou radost, jakou přinášejí děti. Ale manžel opustil život dříve a v velkém bytě Anna zůstala sama, uchovávajíc lásku ke všem, kdo nemohli být poblíž. Teď vnuci také zřídka přicházeli na práh – zaneprázdněni starostmi, přilétali jako hosté z jiných světů. Přece jen Anna čekala: na tom nezáleží, kolik jim je let, stále zůstávají jejími dětmi, její nadějí a smyslem.

Vzpomněla si, jak několik let zpátky její dcera Emma pracovala celou sezónu v zahraničí, skoro se neozvala. Anna každého večera zavírala okenice s myšlenkou: „Kéž by zavolala zítra!“ A jednoho pozdního večera uslyšela vibraci telefonu: „Mami, tak se mi po tobě stýskalo…“ – řekla dcera. V ten moment Anna pocítila tolik radosti, že nemohla udržet slzy. Vždyť být matkou znamená radovat se i z jediného krátkého volání, protože ho čekáš celým srdcem.

Nyní, sedíc v křesle proti oknu, Anna znovu přehrávala v hlavě stovky vzpomínek, jak v dětství její syn Lukáš prosil, aby nenechala zavřít dveře do jeho příchodu, protože chce vidět, jak se na něj na prahu usmívá. Nebo jak Emma, utíkající k přítelkyním, křičela z dálky: „Mami, vrátím se přesně v osm, neboj se!“ – ale nikdy nepřišla včas, a Anna na ni přesto nemohla být naštvaná. Jakékoliv zpoždění končilo objetím a nespočetnými vysvětleními, proč se zdržela.

Dnes byl zvláštní den. Děti, které už dávno opustily rodné město, slíbily přijet. Anna se snažila nestavět přehnané iluze: mohlo se stát cokoliv – dopravní zácpy, práce, nenadálé záležitosti. Přesto srdce bilo v nervózním očekávání: postavila kytici sedmikrásek do vázy, vyndala talíře ze servisní sady, kterou si šetřila pro „zvláštní příležitosti“. Pro matku jsou tyto setkání vždy svátkem, protože každý z nich může být poslední v řadě vzácných vidění.

Hodiny odbily pátou a Anna slyšela šustění za dveřmi. V hrudi to explodovalo pocitem štěstí a obavy: „Co když jsou to sousedé? Co když dnes děti nemohou?“ V tom v předsíni zazněly známé hlasy – Lukáš a Emma. Smáli se, držíc v rukou malou kytici lilií. Anna se zhluboka nadechla a pocítila, jak se jí slzy vkradly do očí. Kolikrát děti přijdou, matčino srdce vždy radostí poskočí při pohledu na jejich tváře.

Dcera objala Annu tak pevně, jako by chtěla dohnat všechny ty týdny, kdy ji nemohla vidět. Syn postavil nákupní tašku na stůl a políbil ji na tvář. V těchto chvílích Anna věděla: žádná vzdálenost a roky nemohou vymazat to hlavní – vždy bude jejich mámou. A její osud je čekat je a vítat u dveří, krmit jejich oblíbenými pokrmy a vyprovázet něžnými objetími na rozloučenou.

Někdo může říct, že neustálé čekání je břemeno, a ne požehnání. Ale Anna věděla: být matkou znamená uchovávat v duši nekonečnou zásobu lásky a trpělivosti, a hlavně jistoty, že jednou děti přece jen překročí práh rodného domu, aby se znovu ponořily do tepla jejích rukou a pochopily, že zde jsou vždy vítány.

Tak to je: osud matky – dočkat se svých dětí. I pokud stojí u dveří jen několik minut, i když dospělý život je pohltí ve svém víru. Ona v nich vždy bude vidět dítě, běhající po dvoře a hlasitě se smějící bez příčiny. A pokaždé, dokud bude mít srdce plné lásky, bude otvírat dveře s nadějí, že uvidí ty, které celý život čekala.