Každý večer se posadí k oknu, aby přivítal západ slunce. Stalo se to zvykem, rituálem, bez kterého si své dny už nedokáže představit. Kdysi tu sedávali spolu, on a ona, jeho láska, jeho světlo.
Setkali se v dávných letech mládí, kdy ještě nevěděli, že život je plný nečekaných zvratů, těžkostí a radostí. Milovali se tak upřímně a hluboce, že se zdálo, že je nemůže rozdělit ani čas, ani vzdálenost.
Ale čas ubíhal a roky přinášely své zkoušky. Spolu zažili mnoho: radosti i zklamání, narození dětí, stavbu vlastního domu, bezesné noci plné starostí o budoucnost. Stali se pro sebe nejen manželi, ale i spřízněnými dušemi, přáteli, kteří sdíleli každé malé vítězství a každý těžký den.
Před několika měsíci o ni přišel. Jeho život jako by v ten okamžik pohasl, když opustila tento svět. Neplakal, jen zkameněl jako skála, nedovolil si slabost, protože věděl, že by nechtěla, aby ji viděl zlomený.
Od té doby je jeho srdce prázdné a každý večer sedí zde, na jejich oblíbeném místě u okna, vzpomíná na ni.
Vždycky milovali sledovat západy slunce. Říkávala, že poslední paprsky slunce v sobě mají něco zvláštního – jako by to byla rozlučková píseň končícího dne.
A nyní sedí zde, v tichu, pozoruje, jak se slunce pomalu sklání za obzor. Zdá se, že s každým západem slunce se s ní znovu loučí, pouští ji dál a dál.
Občas slyší její hlas – tichý šepot, jako by byla vedle něj, jako by právě vyšla na zahradu a měla se brzy vrátit. Usmívá se, vzpomíná na její smích, její laskavé oči, její pečující ruce, které ho celý život hřály.
V myšlenkách s ní mluví, vypráví jí, jaký byl jeho den, i když ten den byl stejně prázdný jako včerejší – bez ní.
Jeho děti ho občas navštěvují, přinesou jídlo, zeptají se, jak se má, ale on ví, že mají své životy, své rodiny. Nevyčítá jim to, protože i on byl kdysi mladý a opouštěl své rodiče, aby si vybudoval vlastní život.
Ale nyní cítí samotu hlouběji než kdy předtím.
Každé ráno doufá, že ji uvidí ve snu, třeba jen na chvíli, a každý večer se loučí s nadějí na další den. Nebojí se smrti, ví, že dříve či později se opět setkají, někde tam, za obzorem.
Tato myšlenka ho drží, dodává mu sílu a dovoluje mu čekat – ne s bolestí, ale s klidným, teplým smutkem.
Tento večer, jako všechny předchozí, je plný ticha a vzpomínek. Západ slunce barví oblohu jemnými, teplými odstíny a on najednou cítí její přítomnost.
Zdá se mu, že slyší její slova, která mu vždy říkávala: „Jsem stále s tebou.“ A ví, že je to pravda.
Každým dnem je blíže tomu okamžiku, kdy budou zase spolu. A i když bolest ztráty s ním zůstává, nachází v tomto tichém rozloučení klid. Čeká, jak dlouho bude třeba, protože věří, že jednoho dne se jejich duše opět spojí.
Leave a Reply