Osamělý 91letý muž zachránil štěně, aniž by věděl, že brzy zachrání jeho

Po ztrátě manželky a syna 91letý Bert přestal věřit na zázraky. Vše se ale změnilo, když na jeho cestě objevil štěně, opuštěné v kartonové krabici. O dva roky později, když ten samý pes zmizel, pátrání vedlo Berta k zázraku, o kterém by se mu ani nesnilo.

Podzimní vítr šeptal mezi listy, zatímco Bert pomalu šel po známé pěšině k kostelu, jeho opotřebovaná hůlka klapala o chodník. Ve svých 91 letech kladl každý krok opatrně a každý nádech mu připomínal jeho dlouhý život… většinou sám.

Raní mlha zahalila ulice perlově šedivým závojem, když se slabý zvuk dostal do jeho pozornosti. Žalostné kňučení, sotva slyšitelné, se ozývalo z promočené kartonové krabice u cesty.

Bolestivé artritické kolena protestovala, když se skláněl, aby nahlédl dovnitř. V krabici se třáslo drobné černo-bílé štěně, s obrovskýma očima prosící o pomoc. Na víku krabice byla přilepena zmačkaná poznámka: „Postarejte se o něj!“

Srdce starce, tvrzené desetiletími osamělosti po tragické smrti jeho manželky Marty a syna Jamese při hrozné automobilové nehodě, se zjemnilo při pohledu na bezmocné stvoření.

— Nuže, — zašeptal, — asi Pán jedná způsoby, které neznáme.

Bert jemně zvedl štěně třesoucíma se rukama, zabalil ho do kabátu a šel domů. Kostel mohl počkat… tento malý anděl ho potřeboval více.

Pojmenoval štěně Sebastian — tak chtěla Marta pojmenovat jejich druhé dítě, ale osud rozhodl jinak.

Něco v laskavých očičkách malého tvora připomínalo Bertovi Martino měkké srdce a jméno mu jaksi samo přilnulo na duši.

— Doufám, že mne budeš mít rád, malý! — řekl a štěně zamávalo malým ocasem.

Od prvního dne naplnil Sebastian Bertův dům nečekanou radostí a hlasitým štěkotem.

Sebastian vyrostl do krásného psa s bílou skvrnou ve tvaru hvězdy na hrudi. Ráno Bertovi nosil pantofle a sedával vedle něj při odpoledním čaji, jako by věděl, že starce jeho společnost utěšuje.

Dva roky byli nerozluční. Sebastian byl důvodem, proč Bert každé ráno vstával z postele, vycházel na čerstvý vzduch a znovu se začínal smát. Jejich večerní procházky se staly obvyklou součástí života čtvrti – ohnutá postava starce a jeho věrný pes, pohybující se pomalu, avšak šťastně po soumrakových ulicích.

A pak přišel ten strašný říjnový čtvrtek.

Sebastian byl celý den neklidný, jeho uši se neustále napínaly, jako by něco slyšel. Ten den bylo v okolí obzvlášť hlučno – u starého parku poblíž školy se shromáždily zatoulané psy. Bert se později dozvěděl, že tam byla hárající fena, která přilákala všechny místní psy.

Sebastian se neustále natahoval k oknu, žalostně kňučel a nervózně se motal u dveří.

— Uklidni se, kamaráde, — řekl jemně Bert a sáhl po vodítku. — Půjdeme na procházku po večeři.

Ale Sebastianova neklidnost jen vzrůstala. Když ho Bert vypustil na oplocený dvůr, jak to dělal vždycky, pes se okamžitě rozeběhl do vzdáleného rohu a ztuhl, naslouchaje vzdálenému štěkotu. Stařec vešel dovnitř, aby připravil večeři, ale když po patnácti minutách zavolal Sebastiana, pes se neozval.

Vrátka byla pootevřená. V poštovní schránce ležel dopis. Ale po Sebastianovi ani stopy. Nechal je otevřené pošťák? Panika sevřela Bertovo srdce, zatímco se vrhl prohledat dvůr, stále hlasitěji volaje svého milovaného psa.

Hodiny se změnily v dny. Bert skoro nejedl a nespal, sedíc na verandě s obojkem Sebastiana v ruce. Noci byly nejtěžší. Ticho, na které si kdysi zvykl, nyní působilo jako zívajicí rána, krvácela s každým tiknutím starých hodin.

Když soused Tom přiběhl s novinou o sraženém psu na silnici, Bertovi zeslábly nohy. Jeho srdce se rozpadlo na tisíc kusů.

Úleva, že to není Sebastian, rychle vystřídal pocit viny. Nemohl nechat mrtvého psa bez rozloučení, a proto ho pohřbil a přečetl modlitbu.

Uplynuly dva týdny a naděje slábla. Bolesti kloubů zesílily, možná kvůli dlouhým hledáním, možná kvůli vracející se tíze samoty.

A pak v tichu zazvonil telefon.

Byl to policista Charlie. V jeho hlase znělo vzrušení.

— Pane Berte, zrovna nejsem ve službě, ale byl jsem v lese u staré farmy Millera. Slyšel jsem štěkot zdola… Zdá se, že tam je opuštěná studna. Myslím, že byste tam měl zajet.

Bertovy ruce se třásly, když uchopil hůlku. Rozběhl se k sousedovi Tomovi, prosit ho, aby ho odvezl do lesa. Tam už na ně čekal Charlie s lány a baterkami.

— Je tam, pane Berte. Viděl jsem bílou hvězdu na hrudi, když jsem posvítil dolů.

— Sebastiane! — vykřikl Bert. — Můj kluku, slyšíš mě? Dej mi znamení! Prosím!

Ze dna studny se ozval známý štěkot.

Hasiči přijeli za hodinu. Jeden z nich se spustil dolů a brzy se rozlehl nadšený hluk davu.

Když vytáhli Sebastiana, byl špinavý a hubený, ale živý. Jakmile ho pustili, rozběhl se k Bertovi a povalil ho na zem.

— Můj kluku, — plakal stařec a pevně se držel špinavé srsti. — Vyděsil jsi mě.

Dav zatleskal a starší žena si otřela slzy.

— Viděla jsem ho dva týdny chodit po ulici, volat svého psa, až o něj přišel hlas… To je opravdová láska.

Charlie pomohl Bertovi vstát.

— Pojďme ho vzít domů, — řekl.

Další večer byl Bertův dům plný lidí. Uvařil své proslulé dušené maso a Sebastian se pohyboval od jednoho hosta k druhému, ale vždy se vracel k nohám starce.

Později se Bert usadil do křesla a Sebastian se stočil u jeho nohou. Vítr za oknem zněl jako jemný šepot.

— Marta vždy říkala, že rodina se najde, ať už ji osud vede jakoukoliv cestou, — zamumlal Bert.

Sebastian zavrtěl ocasem na znamení souhlasu.

Té noci jak muž, tak jeho pes spali klidně, vědouce, že už jsou navždy spolu.