Odkládáme ta nejdůležitější slova na potom, dokud život neukáže, že “potom” se vůbec nemusí stát. Stihla jsem slyšet vyznání, které převrátilo celé moje srdce, ale příliš mnoho zůstalo nevyřčeno…

Dlouho jsem si myslela, že důležitá slova mohou počkat. Zdálo se, že nás čeká ještě spousta dní, kdy budeme vařit polévku, přít se o sůl, smát se u televize a usmiřovat se jen proto, že jsme unavené hádkami. Milovala jsem tvrdohlavé mlčení, jako by mě mlčení dělalo silnější. A pak v noci zazvonil telefon a v hlase neznámého lékaře nebyla ani jedna měkká nota. Jela jsem tak rychle, jak to šlo, a cesta se zdála nekonečná, jako by město náhle vyrostlo na dvojnásobek. Na příjmu bylo jasno a chladno, bylo cítit ch…

Sedla jsem si k ní a vzala ji za ruku. Někdy dávno tyhle ruce rozmotávaly moje uzlíky na tkaničkách a pletly zimní šály, a teď byly chladné a nehybné. Dívala jsem se na jemné modré žilky a vzpomínala, jak mi na školním shromáždění tiskla dlaň, jak mi před zkouškou rovnávala límec, jak mi ťukla do nosu, když jsem se začínala hádat bez důvodu. Chtěla jsem jí říct tolik věcí najednou, ale všimla jsem si, že jazyk neposlouchá a jako by mi někdo do hrudi postavil skříň. Jen jsem hladila její prsty a šeptala něco nes…

Lékaři přicházeli a odcházeli, ptali se na léky, potíže, zvyky. Odpovídala jsem a v hlavě se točilo jediné slovo: promiň. Promiň, že jsem zavírala dveře a pouštěla hudbu hlasitěji jen proto, abych neslyšela její starostlivé poznámky. Promiň, že jsem považovala její úzkost za slabost a vytrvalost za puntičkářství. Promiň, že jsem o svátcích odjížděla a vymýšlela si povinnosti, i když stačilo jen posedět vedle ní. Cítila jsem, jak se zevnitř zvedá horká vlna studu, a ta byla silnější než strach.

Když se pokoj vyprázdnil, naklonila jsem se k jejímu obličeji a začala vyprávět všechno, co jsem nestihla. O tom dni, kdy jsem poprvé upekla její koláč a připálila korpus, ale přesto jsem ho snědla do poslední drobky, protože chuť vzpomínky byla důležitější než cukr. O lístku s mým jménem, který jsem našla v kapse jejího kabátu a kvůli kterému jsem se najednou rozplakala v tramvaji. O tom, jak jsem se bála být jí podobná a jak jsem se tajně přistihovala v jejích návycích: obracet polštář na chladnou stranu, mít doma zásobu krup, říkat «obleč se te…

Otevřela oči tak tiše, jako by se bála mě poplašit. V tom pohledu jsem uviděla stejné nebe, které znám od dětství, a bylo to bolestné i radostné zároveň. Rty se sotva pohnuly, hlas byl téměř šepot přes vatový sníh: «Promiň… že jsem byla přísná. Vždycky jsem tě milovala». Došlo mi, že právě tahle slova mi chyběla všechny moje dospělé roky. Přitiskla jsem se k její ruce, ucítila známou vůni krému a pracího prášku a, lapajíc po dechu, odpověděla: «Mami, promiň i ty. Za ostrá slova, za mlčení, za pozdní hov…

Noc se táhla jako dlouhá nit, každé pípnutí přístroje bylo uzlíkem, který se nesmí přetrhnout. K ránu se ztišilo. Ticho se proměnilo, změklo jako starý šál. Lékaři udělali vše, co měli, a já se dívala na její tvář a viděla holčičku z fotografie — tvrdohlavou, silnou a maličkou. Myslela jsem si, že smrt — to je prázdnota, ale v tu chvíli byla plná smyslu: jako by někdo pečlivě složil do krabice všechny naše hádky a navrch položil lístek «miluju».

Pak přišly telefonáty, dokumenty, rozhovory v kuchyni, kde lidé mluvili příliš nahlas, jako by se báli slyšet vlastní smutek. Dělala jsem všechno, jak se má, a uvnitř jsem nosila jediné krátké «stihla jsem». Doma jsem otevřela skříň a našla její svetr, právě ten, který jsme se nedokázaly odhodlat vyhodit. Přitiskla jsem si ho k obličeji, sedla si na zem a seděla až do tmy. A pochopila jsem: nejsem sama. V mých rukou — příze z její trpělivosti, nitě z její tvrdohlavosti, vzory z její lásky. Ty se netrhají.

Od té doby mluvím nahlas častěji. Píšu první, i když jsem dotčená. Objímám déle, než jsem byla zvyklá, a neodtahuji ruce, když slyším cizí vzlyky. Učím se netrávit dny mlčením, nehromadit v hrudi chlad a nestydět se za slovo «miluju». Někdy to nejde, návyky táhnou zpátky, ale mám v sobě vzpomínku na noc, kdy tři včas vyslovené krátké věty byly silnější než všechno, co jsme dělaly špatně.

Vím, že minulost vrátit nejde, ale dá se nenechat zmizet to, co se ještě dá zachránit. Dá se zavolat hned. Dá se přijet bez důvodu. Láska — to je práce bez rozvrhu a bez prémií, do které se člověk pustí okamžitě, jakmile pochopí, že přišel pozdě. Nestala jsem se lepší, jen poctivější. A když se mě zeptají, čeho se bojím, řeknu: bojím se slova «potom». Protože jsem jednou viděla, co to «potom» je …

Obracím se na vás všechny, moji milí čtenáři, stihněte říct těm, které milujete, všechno, co jste chtěli, a neschovávejte ta slova na vhodnou příležitost!