Od chvíle, kdy maminka odešla, se můj otec úplně změnil. Přestal jíst, téměř nevycházel z domu, uzavřel se do sebe a čím dál častěji říkal, že už není nikomu potřebný…

Jmenuji se Lukáš a po práci se vždy snažím zajet za svým tátou, panem Karlem. Od chvíle, kdy nás opustila máma, se táta změnil k nepoznání. Býval veselý, milující, zručný. Ale teď… Nechodil ven, skoro nejedl, a když jsem za ním přišel, jen se díval skrz mě.

— Tati, takhle nemluv, — říkal jsem mu. — Nejsi sám. Já jsem tady, Klárka, i moje Jana tě mají rády. Je ti teprve dvaasedmdesát. To ještě není důvod se vzdávat. Žij, užívej si každého dne, dokud můžeš.

Někdy přikývl, usmál se slabě… a pak se zase uzavřel.

— Sousedi jsou mladí, s těmi si nemám co říct. A vy… máte své životy, práci, děti… Nechci být přítěží, Lukáši.

Zkoušel jsem ho rozveselit:

— Klárka krásně tančí! Brzy má premiéru. Půjdeme spolu. Vždyť ještě nedávno chodila do tanečního kroužku, a teď už vystupuje!

— Jsem na ni hrdý. Jen mě mrzí, že to maminka Eva nevidí. Byla by na naši holčičku pyšná…

Ale rozhovor se pořád vracel k mámě. A mně už docházela slova.

— Tati, už druhý rok žiješ v tom smutku. Všichni to cítíme, ale život jde dál. Jestli onemocníš, co budeme dělat?

A měl jsem pravdu. Na podzim prochladl. Zapomněl si deštník a zmokl. Musel zůstat v posteli. Já i Jana jsme se střídali u něj doma, dokonce i Klárka přišla o víkendu. Ale táta byl dál sklíčený. Nedokázali jsme ho vytáhnout ani na lavičku před dům.

Jednoho dne se ho Klárka zeptala:

— Dědečku, brzy máš narozeniny. Chci ti dát dárek. Co by sis přál?

— Nic, zlatíčko. Neutrácej za mě. Mám všechno — jídlo, léky, zdraví se zlepšuje… Co bych ještě potřeboval?

— Ale já tě chci potěšit. Jako když jsem byla malá. Co jsi si přál tehdy?

Táta se zadíval z okna.

— Vždycky jsem chtěl psa. Ale moje máma měla alergii, nesměli jsme ho mít.

— A pak?

— Pak vysoká škola, vojna, svatba… Eva psy neměla ráda, měli jsme kočky. Pes potřebuje péči, čas… a my pořád pracovali.

Hluboce si povzdychl.

— Teď už je pozdě. Co kdybych umřel? Kdo se o něj postará?

Chvíli mlčel a pak řekl:

— Dobře, můžeš mi dát dárek. Ale ať nic nestojí. Jako když jsi byla malá. To mi udělá radost.

— Namalovat obrázek? Pověsíš si ho? Ale dědo, já jsem už velká. Chci, abys měl radost, abys žil naplno.

— Žádné utrácení, a basta. Nebo radši nic.

Na narozeniny jsme mu s Janou přinesli květiny a nachystali oběd. Já mu koupil nové pohodlné boty. Nechtěl je sundat, jak byly měkké. Chyběla jen Klárka.

Pak někdo zazvonil. A v předsíni stála Klárka… a v náručí měla něco malého. Hubený pejsek s hnědýma očima a načechraným ocáskem.

— Co to je? — táta se zarazil. — Pes? Takový drobeček… a vyhublý.

Pejsek se mu schoulil u nohou, třásl se. Táta ho pohladil a usmál se.

— Všechno nejlepší, dědo. Třikrát denně procházka, jak jsi říkal. To je zdraví, vzduch a radost.

— A jak jsi to zařídila? — divila se Jana.

— Věřil, že to jednou přijde, — odpověděla Klárka tiše.

— Děkuju, holčičko… Ani jsem o tom nesnil. Jak se jmenuje?

— Luna. Tak jí říkali v útulku. Poslouchá na to.

— Eva a Luna… možná je to znamení. Děkuju. Musíme ji nakrmit.

— Všechno jsem koupila: krmivo, obojek, vodítko, — usmála se Klárka.

Oslava šla stranou. Všichni se věnovali Luně. Ze začátku se bála, očichávala každý kout. Ale brzy si našla pelíšek u dveří.

— Jak jí je? — ptali jsme se.

— Spí. Je unavená, — zašeptal táta. — Řekli, že má asi půl roku.

— To říkali i v útulku. Na výchovu máš času dost.

Když jsme odcházeli, objali jsme tátu. Byl jako vyměněný.

— Teď mám klid, tati. Máš o koho se starat. Dávej na sebe pozor… a na Lunu taky.

Když všichni odešli, sedl si do křesla. Luna přišla a lehla si mu k nohám. Hladil ji a šeptal:

— Ty jsi ale kráska… ten ocásek je skvostný.

A od toho dne se všechno změnilo. Táta začal víc chodit ven, mluvil se sousedy, zase se usmíval. A Luna, silnější a sebevědomější, se od něj už nehnula. Vyprávěl každému, jak mu jeho vnučka dala ten nejteplejší a nejživější dárek — útulkového pejska, kterému teď s láskou říkal svůj malý zázrak.