Obětovala jsem všechno pro štěstí dcery, ale místo vděčnosti jsem se dočkala zrady

Po svatbě moje dcera neměla vlastní bydlení. Chápala jsem, že novomanželé potřebují střechu nad hlavou, a tak jsem se odstěhovala k matce a jim přenechala svůj dvoupokojový byt. Bylo jasné, že jsem obětovala své pohodlí pro dceru.

Vychovávala jsem ji sama, protože můj manžel zemřel, když jí bylo teprve osm let. Bylo pro mě velmi těžké ji sama vychovat, ale neměla jsem jinou možnost.

Celý život mě podporovala moje matka. Nevím, co bych si bez ní počala.
Léta ubíhala. Dcera dokončila univerzitu a našla svou lásku. Nakonec došlo i na svatbu.

Zpočátku jsem uvažovala o tom, že si matku vezmu k sobě a dětem přenechám její jednopokojový byt, ale pak jsem to změnila. Souhlasila jsem, že jim přenechám svůj prostorný dvoupokojový byt. Samozřejmě jsem očekávala alespoň trochu vděku a úcty.

Později matka ženicha drze naznačila, kdy provedu rekonstrukci. Prý mladí na to nemají peníze a byt je třeba před nastěhováním upravit. Hned řeknu, že byt byl čistý a upravený. Možná bez moderních trendů, ale je to opravdu tak důležité?

Navrhla jsem jí, aby si rekonstrukci zaplatila sama, pokud jí něco nevyhovuje. Druhá strana by se na tom procesu měla taky nějak podílet, ne?

– Nebudu investovat do cizího majetku! – odpověděla.

Mlčela jsem, i když jsem měla chuť něco ostře říct. Provedla jsem malou kosmetickou rekonstrukci a odstěhovala se k matce. Dětem jsem se nevnucovala a chodila jen na pozvání. Dobře vím, co je osobní prostor, takže jsem jim nepřekážela.

Ale matka ženicha u nich skoro bydlela.

Když jsem před Vánoci šla nakupovat, koupila jsem víc jídla, abych se mohla podělit s dcerou. Tašky byly těžké, takže jsem nemohla vytáhnout telefon a upozornit na svou návštěvu. Šla jsem tedy bez ohlášení.

Když jsem přišla, matka ženicha klidně seděla v kuchyni a popíjela čaj. Na stole ležel papír se svátečním menu. Pochopila jsem, že plánují společné Vánoce.

Věra a Orest pozvali své rodiče na návštěvu. Ale mě s matkou – ne.

Bylo mi tak líto, že mi došla slova. Čím jsme horší? Tehdy jsem pochopila, že jsem s bytem spěchala, měla jsem počkat.

A jak s tím žít dál?