O zradě svého manžela zjistila jako poslední. Její rozhodnutí ale překvapilo všechny…
O tom, že má její manžel poměr s nejlepší kamarádkou, se Eliza dozvěděla náhodou. Jak to často bývá, manželka je ta poslední, kdo si uvědomí, co se děje. Teprve potom si uvědomila, proč se kolegové mezi sebou dívali a šeptali za jejími zády — pro všechny na pracovišti to už nebylo žádnou novinkou.
Ten večer měla Eliza mít noční směnu na klinice. Ale mladá kolegyně ji poprosila, aby ji zastoupila — její sestra se vdává. Eliza souhlasila a vrátila se domů dříve, aby připravila muži příjemné překvapení. Ale nakonec bylo překvapení pro ni samotnou.
Vešla do bytu a hned slyšela dva hlasy z ložnice. Jeden patřil Leovi, jejímu muži. Druhý — její kamarádce Sofii. To, co Eliza slyšela, nenechávalo žádné pochyby. Bez slziček a bez křiku opustila byt stejně tiše, jako do něj vstoupila. Tu noc strávila v práci, aniž by oka zmhouřila.
Její manželství se ukázalo být iluzí. Kvůli Leovi se kdysi vzdala snu stát se matkou — on to stále odkládal a říkal, že není připravený. Teď Eliza pochopila, že si s ní prostě nedokázal představit budoucnost.
Ráno podala výpověď, vrátila se domů, sbalila věci a odjela na venkov, kde zůstal starý dům zděděný po babičce. Starou SIM kartu — do koše. Spojitost s minulostí už neexistovala.
Vesnice ji přivítala tichem a zanedbanou zahradou. Ale sousedé se hned ozvali — vzpomněli si na její babičku, učitelku ze školy, kterou tu všichni respektovali. Pomohli s úklidem a zařizováním. A když zjistili, že je Eliza lékařka, začali ji prosit o pomoc. Nejbližší nemocnice — daleko, a svého lékaře vesnice neměla už rok.
Jednoho dne u ní zaklepal muž. Lucas. Jeho dcera, sedmiletá Anna, vážně onemocněla a třetí den měla vysokou teplotu. Prosil Elizu o pomoc. Do nemocnice se mu nechtělo — neměl s kým dceru nechat. Eliza zůstala s holčičkou, zatímco on jel pro léky. Celou noc ji držela v náručí, zpívala jí a chladila čelo.
Anna se uzdravila. A Lucas pak přicházel často — nejdřív jen poděkovat a potom… už jen tak. O půl roku později se stali rodinou. Eliza se k němu přestěhovala, Anna jí říkala mámo a o rok později se v jejich domě objevil další dítě.
Nyní se večer unavená, ale šťastná Eliza vracela domů, kde na ni čekali dva nejmilovanější lidé. Přesněji řečeno — tři. Protože při nadcházející cestě Eliza navrhla přepočítat lístky:
— Nejedeme ve třech, ale ve čtyřech, — záhadně řekla a poklepala si na bříško.
