O psu snil od dětství, ale když ho konečně získal, osud ho přinutil udělat rozhodnutí, kterého litoval celý svůj život…

Tomáš a Eva Kovalští získali malý, ale samostatný byt v družstevním domě na okraji průmyslového města v Norsku. Na Severu lidé často měnili bydliště: někteří přijížděli za prací, jiní se vraceli do teplejších krajů a jen málokdo zůstával natrvalo v drsném klimatu, kde zima trvala většinu roku.

Jednoho dne o víkendu Evu požádala kamarádka, aby našla domov pro nalezené kotě z ulice. Sama si ho nemohla nechat — její dospělé kočky by nového obyvatele nesnesly. Eva, která vždycky snila o zvířeti, s radostí přijala chlupaté mládě a pojmenovala ho Frida.

Frida se ukázala být neobyčejně chytrá: za pouhé pár dní si osvojila byt a díky trpělivosti paní začala dokonce používat záchod. Kočička byla mazlivá, hravá a velmi rychle se stala oblíbencem rodiny.

O rok později měl Tomáš štěstí: kolega mu daroval štěně německého ovčáka. O takovém psovi snil od dětství. Štěně pojmenovali Arno.

Frida přijala nového obyvatele bez agrese — obezřetně ho obcházela a jakoby jej schválila. Arno rostl chytrý a neuvěřitelně oddaný: Tomáš četl knihy o výcviku a pes se rychle naučil přinášet noviny, pantofle, vypínat světlo a bezchybně plnit povely. Brzy se kočka a pes stali neoddělitelnými: hráli si, soupeřili o místo na pohovce, ale vždy usínali spolu.

V létě celá rodina jezdila mimo město. Eva vozila Arna v sidecaru motocyklu a pes seděl hrdě jako opravdový pasažér.

Čas plynul. Eva otěhotněla a před porodem odešla k rodičům do Polska. Tomáš zůstal sám a věrní mazlíčci mu byli oporou. Když se narodil syn, přátelé a sousedé mu gratulovali. Tu noc skoro nespal a jen k ránu na chvíli usnul.

Probudil ho chlad. Vedle něj nebyla ani kočka, ani pes. Arno tiše kňučel u okna, postavený na zadních nohách. Tomáš ztuhl hrůzou: předešlý večer pootevřel okno pro větrání a zapomněl ho zavřít. Osmé patro… Frida byla pryč.

Dva dny hledali s Arným kočku po celém okolí. Marně. Pes truchlil, odmítal jíst, napjatě naslouchal každému šramotu.

Když se Eva vrátila s dítětem, Arno, který ji neviděl půl roku, nečekaně přivítal paní vrčením a nenechal ji vejit do dveří. Tomáš je opět musel „seznámit“. Ale brzy se vše vrátilo do normálu: pes si dítě oblíbil a nehnul se od jeho kočárku, jako by se stal chůvou.

Zdálo se, že štěstí se vrátilo. Ale brzy se na kůži dítěte objevily červené skvrny. Lékaři diagnostikovali alergii na srst. Nic nepomáhalo. S těžkým srdcem se Tomáš a Eva rozhodli psa dát pryč.

Nového majitele našli rychle: známý architekt jménem Martin, člověk bez dětí, ženatý se zdravotní sestrou. Loučení bylo mučivé: Arno kňučel a natahoval se k Tomášovi, a ten, sotva zadržující slzy, utekl, aniž se odvážil ohlédnout. Doma poprvé v životě vypil na ex a usnul přímo oblečený.

Za týden zavolal Martinovi. Ten řekl, že pes truchlí, špatně jí, ale setkat se nemůže — zvyknout si vyžaduje čas. Tomáš je začal tajně vyhlížet na dvoře, jen aby Arna z dálky zahlédl. Někdy je spatřil v autě a srdce mu pukalo.

A pak se ukázalo, že dítě vůbec nemělo alergii: vyrážku způsobily štěnice, které zůstaly v bytě po předchozích nájemnících. Po dezinsekci vše zmizelo. Tomáš prosil, aby mu Arna vrátili, ale Martin ho odmítl:
— Teď je můj. Zvykl si. Už ho netrap.

V zoufalství Tomáš nabídl peníze. Ale slyšel pevnou odpověď:
— Přátelé se neprodávají.

A tehdy si uvědomil: Arna ztratil navždy.

Život šel dál. Martin se s manželkou připravoval na stěhování do vlastního domu. Ale manželka zásadně nechtěla žít se psem. Nakonec řekla:
— Buď on, nebo já.

Martin mlčky sebral dokumenty, vybral všechny peníze, počkal, až manželka odejde na směnu, a odešel s Arnem. Nechal jen krátký vzkaz:
«Sbohem. Vybírám přítele».

Více ho nikdo neviděl. Dokonce ani rodiče neprozradili adresu, plníce jeho vůli.

Po několika letech se Evinina kamarádka náhodou s nimi setkala na jihu Francie: Martin šel po nábřeží s ovčákem a mladou ženou, která tlačila kočárek.

A Tomáš… I po čtyřiceti letech, když vzpomínal na Arna, cítil tu stejnou ostrou bolest. Ztráta věrného přítele zůstala v srdci jako rána, která se nikdy nezahojila.