Nikdy jsem svou ženu nemiloval a několikrát jsem jí to řekl. Nebyla to její vina – žili jsme docela dobře

Nikdy jsem svou ženu nemiloval a několikrát jsem jí to řekl. Nebyla to její vina – žili jsme docela dobře. Nikdy nedělala scény, nevyčítala mi – byla vždy laskavá a starostlivá.

Ale problém přetrvával – láska nebyla. Každé ráno jsem se probouzel s myšlenkou, že chci odejít. Snil jsem o tom, že potkám ženu, kterou budu opravdu milovat. Ale ani jsem si nedokázal představit, jak osud všechno obrátí vzhůru nohama.

S Irenou mi bylo pohodlně. Byla nejen skvělá hospodyňka, ale také vypadala úžasně. Přátelé mi záviděli a nechápali, jak jsem měl takové štěstí se svou ženou. Ani já jsem nechápal, čím jsem si zasloužil její lásku. Jsem obyčejný muž, který se nijak neliší od ostatních. Ale ona mě milovala… Jak je to možné?

Její láska a oddanost mi nedávaly klid. Ještě více mě trápila představa, že pokud odejdu, někdo jiný zaujme moje místo. Někdo bohatší, úspěšnější, pohlednější. Když jsem si ji představil s jiným mužem, chtěl jsem se zbláznit.

Byla moje, i když jsem ji nikdy nemiloval. A tento pocit vlastnictví byl silnější než rozum. Ale je možné žít celý život s někým, koho nemilujete? Myslel jsem, že to zvládnu, ale mýlil jsem se.

– Zítra jí všechno řeknu, – rozhodl jsem se před spaním. Ráno, u snídaně, jsem sebral odvahu.

– Ireno, posaď se, musím s tebou mluvit.

– Samozřejmě, poslouchám tě, drahý.

– Představ si, že se rozvádíme. Odcházím a žijeme odděleně…

Irena se zasmála:

– Jaké podivné myšlenky? Je to nějaká hra?

– Poslouchej mě až do konce. Je to vážné.

– Dobře, představuji si to. Co dál?

– Odpověz upřímně: našla by sis někoho jiného, až bych odešel?

– Pavle, co se s tebou děje? Proč vůbec přemýšlíš o odchodu?

– Protože tě nemiluji a nikdy jsem tě nemiloval.

– Cože? Děláš si legraci? Nerozumím.

– Chci odejít, ale nemůžu. Představa, že budeš s někým jiným, mě nenechává v klidu.

Irena se na chvíli zamyslela a pak klidně odpověděla:

– Lepšího než tebe nenajdu, takže se nemusíš bát. Jdi, už s nikým jiným nebudu.

– Slibuješ?

– Samozřejmě, – ujistila mě Irena.

– Počkej, ale kam půjdu?

– Nemáš kam jít?

– Ne, byli jsme spolu celý život. Asi budu muset zůstat blízko tebe, – řekl jsem smutně.

– Neboj se, – odpověděla Irena. – Po rozvodu byt vyměníme za dva menší.

– Opravdu? Nečekal jsem, že mi tak pomůžeš. Proč to děláš?

– Protože tě miluji. Když někoho miluješ, nemůžeš ho držet proti jeho vůli.

Uběhlo několik měsíců a nás rozvedli. Brzy jsem se dozvěděl, že Irena svůj slib nedodržela. Našla si jiného muže a byt, který zdědila po babičce, nikdy neměla v úmyslu dělit.

Zůstal jsem bez ničeho. Jak teď věřit ženám? Nemám tušení. Co si myslíte o Pavlově chování?