Nikdy jsem si nemyslela, že přijde den, kdy mě vlastní dcera poprosí, abych odešla…

– Mami, jak dlouho tu ještě plánuješ zůstat? – Lenčin hlas zněl chladněji než voda v ranní mlze nad Vltavou. Stála v kuchyni s hrnkem kávy v ruce a já, Alena, cítila, jak mi něco sevřelo hruď.
Nikdy by mě nenapadlo, že taková slova uslyším od vlastní dcery. Celý život jsem jí byla oporou – když byla nemocná, když brečela kvůli první lásce, když se jí narodilo dítě. A teď? Teď mám pocit, že jsem přítěží.

Před týdnem jsem odešla od syna. S jeho ženou, Martinou, jsme se už dlouho neshodly. Ona měla všechno přesně nalinkované: děti musí být v posteli do osmi, žádná televize po večeři, žádná sůl v jídle – „je to zdravější“, říkala.
A pokaždé, když jsem chtěla pomoct, jsem slyšela:
– Aleno, nechte to být, my to zvládneme.
Ale jejich pohled mluvil jasně: „Nepřekážej.“

Jednoho večera, když jsem pomáhala vnukovi s úkoly, Martina mi tiše, ale pevně řekla:
– Musí se to naučit sám, Aleno. Nechte ho.
Ta věta mě zabolela víc, než bych čekala.

Druhý den ráno jsem si sbalila pár věcí, do kabelky přihodila léky a zavolala dceři:
– Lenko, mohla bych být chvíli u tebe?
– Samozřejmě, mami, – odpověděla hned. – Jen teď mám hodně práce, ale místa máme dost.

Přijela jsem do Brna s nadějí, že tam najdu klid. Jenže už první večer jsem cítila napětí. Lenka přišla pozdě, unavená z nemocnice. Její muž Radek seděl potichu u televize a já seděla v kuchyni, čekala, že si se mnou někdo sedne a promluví. Nikdo nepřišel.

Ráno řekla Lenka mezi řečí:
– Mami, mohla bys prosím uklidit svoje věci z koupelny? Potřebuju víc místa.
– Jistě, – odpověděla jsem tiše.

Chtěla jsem být užitečná, ukázat, že nejsem jen stará ženská, co překáží. Umyla jsem podlahu, upekla jablečný koláč – její oblíbený z dětství.
Usmála se, poděkovala a hned se vrátila k počítači.

Večer jsem slyšela, jak mluví po telefonu:
– Já ji mám ráda, ale je všude. I Radek už neví, jak se chovat…
Ta slova mě zasáhla jako facka. Byla jsem pro vlastní dceru břemeno.

Další den jsem sebrala odvahu:
– Lenko, řekni mi upřímně, vadí ti, že jsem tady?
Sklopila oči.
– Mami, já tě miluju, ale potřebuju prostor. My s Radkem máme svůj rytmus a ty to všechno děláš po svém. Je to těžké.
– Chtěla jsem jen pomoct…
– Vím. Ale někdy je pomoc taky tlak.

Ten večer jsem dlouho seděla na balkoně a dívala se na město. Vzpomněla jsem si, jak byla malá – jak ke mně běžela po každém pádu, schoulila se mi do náruče a říkala: „Mami, neopouštěj mě.“
A teď to byla ona, kdo mě chtěl mít dál.

O pár dní později přišla domů dřív než obvykle. Sedla si ke mně na gauč.
– Mami, přemýšlela jsi někdy o vlastním bydlení? Něco menšího, klidného… Pomohli bychom ti.
Seděla jsem beze slova. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela – celý život jsem žila pro druhé. A najednou nikdo nikoho nepotřebuje.

V noci jsem nemohla spát. Ráno jsem se vydala do kostela – chtěla jsem najít aspoň chvíli klidu. Tam jsem potkala starou známou, Boženu.
– Aleno! Jak se máš?
– Cítím se… zbytečná, Božko. Jako by mě už nikdo nepotřeboval.
Pohladila mě po ruce:
– Všechny tím projdeme. Děti dospějí, mají svůj svět. Ale ty pořád máš sebe. Možná je čas začít znovu – pro sebe.

Když jsem se vrátila, cítila jsem zvláštní lehkost. Možná to nebyl konec – jen nový začátek.

Večer ke mně přišla Lenka.
– Mami, promiň, že jsem byla nepříjemná. Já prostě nevím, jak s tebou být, aby ses necítila odstrčená.
Pohladila jsem ji po ruce.
– Já vím, holčičko. Možná se obě musíme naučit žít jinak.

Další ráno jsem začala procházet nabídky malých bytů pro seniory. Bála jsem se, ale zároveň cítila klid.
Možná samota není trest. Možná je to druhá šance.

Může být matka šťastná, i když její děti už nežijí po jejím boku?
Nebo najde klid až tehdy, když se naučí žít sama pro sebe?