Můj syn se oženil před téměř deseti lety. Jeho vyvolená byla již jednou vdaná a měla dceru. Přijala jsem ji i tu dívku jako svou rodinu.
Vždycky jsem se snažila mladému páru pomáhat: někdy finančně, jindy péčí o děti, aby si mohli trochu odpočinout. Se snachou jsem měla napjaté vztahy, ale k otevřeným konfliktům nedocházelo.
Její první manžel platil alimenty, ale zcela se vyhýbal kontaktu s vlastní dcerou. Loni v létě se moje vnučka vdala. Mě a mého syna na svatbu nepozvali. Důvod – akce byla pouze pro „členy rodiny“. Ukázalo se, že jsme do této kategorie nezapadali.
Můj syn, který vychovával tu dívku téměř deset let jako svou vlastní, se na svatbě neocitl. Ale přítomen byl její biologický otec, který se kromě placení alimentů na jejím životě nijak nepodílel.
Bylo to velmi bolestivé. Považovala jsem tu dívku za svou vnučku, milovala ji a podporovala, ale na oplátku jsem dostala jen lhostejnost. Můj syn také mlčel, i když jsem viděla, jak těžké pro něj bylo se s touto nespravedlností smířit.
Před rokem jsem zdědila jednopokojový byt. Rozhodla jsem se jej pronajmout, abych si trochu přilepšila k důchodu. Nedávno mi volala snacha. Oznámila, že její dcera čeká dítě a že ona a její manžel nemají kde bydlet. Požádala mě, abych uvolnila byt, aby tam mohla vnučka bydlet.
Ukazuje se, že na svatbu jsme byli „cizí“, ale když jde o byt, najednou jsme rodina.
Na tuto žádost jsem zatím neodpověděla, ale stále více se přikláním k tomu, že odmítnu. Možná je hloupé lpět na minulosti, ale nemohu odpustit tuto křivdu.
Upřímně řečeno, nechápu, jak můj syn zvládá to ponížení a žije dál se ženou, která si neváží ani jeho, ani jeho úsilí.
Leave a Reply