Nepozvali jsme mého bratra na svatbu — a ani po letech si to nedokážu odpustit

Bylo to rozhodnutí učiněné rychle. Pod tlakem, ve spěchu, když emoce převážily zdravý rozum. Ale zanechalo stopy, se kterými žiji dodnes.

Jako děti jsme s bratrem byli velmi blízcí. Hry, tajemství, cesty do obchodu s pomačkanou bankovkou — byl mi vždycky nablízku. Když jsem měla strach, držel mě za ruku. Když jsem plakala — podal mi lístek s nakresleným smajlíkem. Společně jsme rostli, ale dospívali jsme — každý jinak.

V pubertě se naše cesty začaly rozcházet. Měl těžké období. Chyby. Výbušnost. Hádky s rodiči. Několik let jsme se téměř nevídali. Ale i tak jsem vždycky věděla — je to můj bratr. A ať už se stalo cokoliv, je mojí součástí.

Když jsme s Tomem začali připravovat svatbu, váhala jsem. Bratr — byl ožehavé téma. Byl naštvaný, že mu málo volám. Já — že se nezajímá o můj život. Moji rodiče říkali: «Když ho pozveš, může to všechno pokazit». A já jen chtěla, aby den proběhl klidně.

Nepozvali jsme ho.

Napsala jsem krátkou zprávu: «Chápu, že tě to naštve. Ale zatím na to nejsem připravená. Promiň». Zpráva zůstala bez odpovědi. A na svatbě jsem se samozřejmě usmívala. Oslava byla — vřelá, krásná. Ale pokaždé, když jsem se rozhlížela po sále, hledala jsem jeho pohled. Jeho ramena. Jeho veselý, trochu křivý úsměv. Nebyl tam.

Uplynulo několik let. Mám nyní vlastní rodinu. Nové životní kruhy. Ale pokaždé, když mluvíme o příbuzných, něco uvnitř mě se sevře. Nevím, jestli se dá něco napravit. Snažila jsem se psát. Několikrát mu volala. Neodpovídá. Možná proto, že byl připraven přijít. A já — jsem mu to nedovolila.

Občas nejde o to, že tě nepozvali. Ale o to, že v tebe neuvěřili, že to zvládneš. Že můžeš být jiný. Že si zasloužíš šanci.

Netuším, jestli si tohle rozhodnutí někdy odpustím. Ale jedno vím jistě: jestli mi někdy zavolá — odpovím. Bez váhání. Protože rodina — to není vždy o dokonalosti. Ale vždycky o snaze získat zpět to, co jsme kdysi ztratili.