Nejprve odešel manžel – a pak začalo to, čeho jsem se nejvíc bála…

Po rozvodu jsem zůstala se dvěma dětmi. Manžel ani nenaznačil, že by děti měly být s ním, zcela mu vyhovovalo se s nimi setkávat o víkendech.

Děti na rozvod reagovaly různě. Dcera to přijala jako samozřejmost, je starší, proto už chápala, co se v rodině děje, i když jsme se snažili před dětmi nehádát. 

Syn – úplný tatínkův kluk. Pro něj je otec superhrdina, který není schopen ničeho zlého. Z rozvodu viní, samozřejmě, mě, a tatínek je v našich očích bílokřídlý anděl, který nikdy za nic nemůže. 

Ačkoli je mezi synem a dcerou rozdíl pouhý rok, jejich pohled na věc je úplně odlišný. Dcera s otcem neměla dobré vztahy už během našeho manželství. 

Proč by se otec měl starat o dceru, když má syna? Pravda je, že i o syna se staral jen podle nálady. 

Syn byl nadšený, jak skvělého má otce. Dceru taková pozornost nečekala. 

Od rozvodu už uplynuly čtyři roky. Všechno se zdánlivě dostalo do svých kolejí. Manžel si čas od času bere syna na víkendy, dcera jednou odmítla s ním jet, a od té doby už to nenabízel. 

Syn stále otce pokládá za hrdinu, a při každé hádce mi připomíná, že kvůli mně nemůže být s otcem. Myšlenky, že by ho otec mohl vzít k sobě, syn nemá, a já tuto otázku nehodlám rozvíjet. Ať má syn alespoň s otcem normální vztahy. 

Před rokem se v mém životě objevil muž. Nechvátala jsem s ním děti seznamovat, on také netlačil, ale říkal, že je na to připraven. 

Teď mě požádal o ruku, chtěla bych souhlasit, ale potřebuji pochopit, jak bude schopen navázat vztahy s dětmi. 

Dcera byla zpočátku podezřívavá, ale rychle si s mým mužem našla společnou řeč. Syn to vzal na ostří nože – jak jsem si dovolila někoho přivést domů – vždyť máme nejlepšího tatínka na světě, kterého jsem opustila. 

Syn demonstrativně neúčinkoval v naší společné rekreaci, buď odcházel k otci, nebo prostě ignoroval. Dcera však rozkvetla. 

Můj přítel ji naučil jezdit na kole, s potěšením s ní tráví čas, kupuje knihy, které má ráda. Už zná její chutě, zatímco rodný otec si nepamatuje ani kdy se jeho dcera narodila. Ani měsíc neumí přesně říci. 

Mě trápilo, jak se syn staví k mému muži, ale můj milý slíbil, že se pokusí najít s ním společnou řeč. 

Přijala jsem návrh na sňatek a nyní se chystáme na svatbu. Dcera je spokojená, ale syn při každé zmínce o tom dělá scény. Už nemám sílu s tím bojovat. 

Navíc se dcera a syn začali hádat mezi sebou. Syn stojí na straně otce, dcera říká, že můj nový muž je stokrát lepší.

Představte si, na co se postavil rodný otec, když dcera po tak krátké době hájí cizího, v podstatě, muže?

Syn nedávno položil ultimátum, že pokud se vdám, odejde od mě žít k otci. Mě nervy nevydržely. Řekla jsem synovi, ať poslouchá a mlčí, a sama jsem vytočila číslo bývalého manžela. 

Uvedla jsem ho před skutečností, že se vdávám, a proto chce syn přestěhovat k němu. Zeptala jsem se, kdy bude připraven si syna a jeho věci vzít.

– Zbláznila ses? Kam ho dám? Ať zůstane s tebou, proč mi jsou taková dobrodružství! Na tohle jsem se nezapsal, nemám na něj čas a v bytě ani místo. Taky někoho mám. 

Bylo mi bolestné se na syna dívat, když se jeho obraz hrdiny-otce v jediném okamžiku zhroutil, ale považovala jsem to za nutnou bolest. Ať vidí a slyší sám, že otci na něm záleží jen okrajově. 

Syn je teď uvnitř sebou zraněný, ale s mým mužem se snažíme ho z toho stavu dostat. Když nám to nepůjde – půjdeme k psychologovi. 

Možná jsem byla krutá, ale považuji to za nutné udělat, tak to bude pro dítě nejlepší. Zvlášť, pokud otec někoho má a existuje šance, že brzy bude mít nové dítě, na to staré zapomene, jak to udělal s dcerou.

A jak byste se zachovali na mém místě?