Nehoda… Rodiče nepřežili. Dívku vzali do pěstounské péče. A kočka skončila v útulku. Pořád plakal a nemohl se utišit

Ostatní kočky ho neměly rády — strkaly do něj, honily ho, ale on se nebránil. Jen se schoval do rohu klece a jako by přestal existovat. Nejedl, nereagoval, nemňoukal. Jen hleděl do prázdna.
Anně, dobrovolnici z útulku, bylo obzvlášť těžké dívat se na tu sněhově bílou načechranou kočku. Byl tam už tři měsíce. Krásný, opečovávaný, s načechraným ocasem a smutkem v očích. Dokonce ani na své jméno — Leo — nereagoval.

— Ukázali jsme ho veterináři, — řekla kolegyně Anně. — Fyzicky je zdravý. Ale duše… je zlomená. V takovém stavu ho nikdo nevezme.
— Kdo ho přivedl? — zeptala se Anna, hladíc kočku.
— Paní z pěstounské péče. Rodiče dívky zahynuli při nehodě, holčičku vzali do dětského centra a kočku k nám. Příbuzní se zřejmě nenašli.
— Chudáčku… — zašeptala Anna. — Byl jí asi přítelem…

Tu noc nespala. V očích jí stál jeho pohled — ne kočičí, ale téměř lidský. Hluboký smutek, bez naděje.
Ráno se rozhodla zjistit, kde žil. Město bylo malé. Po několika telefonátech a setkáních už stála s Leem před správným vchodem.

Zmáčkla tlačítko na domovním interkomu.
— Dobrý den, jmenuji se Anna, jsem z útulku pro zvířata. Mám kočku jménem Leo, zdá se, že žila v tomto bytě.
— Leo?! Přijďte! — hlas v telefonu se chvěl.

Ve druhém patře otevřela dveře starší žena. Když uviděla kočku, posadila se a zalily ji slzy:
— Leo… Bože, jsi naživu…

Kočka, ještě před chvílí apatická, vytrhla se z náruče a vrhla se k ní, třela se o nohy a vrněla, jako by říkala: «Jsem doma».
— Znáte ji? — Anna nemohla zadržet slzy.
— Jsem Karla, babička té dívky. Často jsem s ním byla, když rodiče odjížděli. Byl jako vnouče. A pak mi řekli, že ho vzali… když jsem nebyla doma… Může u mě zůstat?

— Samozřejmě. Vybral si vás sám.
— A co Laura? — zeptala se Karla, utírající oči.
— V dětském centru. Je v pořádku, ale… je velmi uzavřená.
— Chtěla jsem ji vzít, ale bylo mi to odepřeno. Nejsem její oficiální příbuzná. Ale otec její matky měl bratrance — Marka. Žije v jiné zemi. Přijel v létě, možná by mohl…
— Máte na něj kontakt?
— Jen jméno a příjmení jeho manželky tety. Je v sousedním městě…

Anna vzala poznámku. Po pár dnech, s pomocí svého otce — policisty — našla potřebnou ženu. Ta poskytla číslo na Marka.
Když odpověděl na telefonát, rozhostilo se ticho.

— Leo?.. Jak se má?..
— Žije. Je právě s Karlou.
— A Laura?
— V centru. Nikdo vás nenašel…
— Jsem její rodina. Musím ji vzít.

Deset měsíců po tomhle telefonátu držela Anna Lea v náručí v přijímací místnosti dětského centra. Dnes měl Mark přijít pro Lauru.
Dívala se na dveře a kleštit kočku jako dítě.

Když Mark vstoupil, Leo se k němu okamžitě natáhl, poznal jeho vůni. Ale v tu chvíli se dveře znovu otevřely. Do místnosti vstoupila drobná dívka zhruba sedmiletá, s prázdnými očima.
— Lauro… — zašeptal Mark. — Podívej, kdo přišel…
Postavil Lea na zem.

Kočka se vrhla k dívce, žalostně mňoukala. Dívka se zastavila. Zpočátku se nic nedělo. Pak se zhroutila na kolena, objala kočku tak pevně, jako by na tom závisel její život.
— Leo… můj Leo… — opakovala přes slzy.

Bylo to setkání, které se nedá popsat slovy. Ani vychovatelé nezadrželi emoce. A Anna tam stála a věděla — všechno mělo smysl.

— Vezmu je domů, — pevně řekl Mark. — Společně.

O dva měsíce později vyšla Anna z letiště s kufrem. Přešla na distanční studium, dokončila své záležitosti a rozhodla se začít novou kapitolu.
V příletové hale stáli Mark, Laura, tři jeho synové a… Leo, který seděl na jeho rameni.

— Přijela jsi! — zvolala dívka. — A Leo se těšil!

Kočka skočila k ní do náruče a začala příst. Její zachránkyně byla zase s ní.
A všechno, co bylo předtím — samota, strach, bolest — se rozpustilo v jediném okamžiku. V jejich nové rodině.