„Nedovolím, aby moje máma skončila v domově důchodců!“ – teta demonstrativně odvezla nemocnou babičku k sobě: a o tři měsíce později jsme zjistili, že ji umístila do domova seniorů

Dodnes si dobře pamatuji den, kdy moje teta, sestra mé mámy, odvezla naši nemocnou babičku k sobě. Tehdy uspořádala skutečné představení, plné hlasitých prohlášení a obvinění. Kolik nepříjemných slov jsme od ní slyšeli!

Teta se vyjadřovala tak, že její slova by mohla klidně skončit v nějaké knize o rodinných hodnotách. Ale za těmi slovy se skrýval jen hněv a odsouzení.

– Nedovolím, aby moje máma skončila v domově důchodců! Mám svědomí, na rozdíl od vás! – křičela na mou mámu.

Její hlas byl slyšet snad po celé ulici. Zdálo se mi, že to dělala schválně – chtěla, aby všichni sousedé věděli, jak je moje máma „špatná“ a jak je teta „dobrá“.

Problém však nebyl ve svědomí, ale v tom, že babička skutečně potřebovala zvláštní péči. Po mrtvici se její zdravotní stav výrazně zhoršil: měla výpadky paměti, ztrácela se ve vlastním domě, často plakala a její chování bylo čím dál méně předvídatelné.

Někdy se s tím dalo vypořádat, ale tyto situace se stávaly stále častějšími a nebezpečnými. Jednoho dne jsme se vrátili domů a zjistili, že ve všech místnostech svítí světla, z kohoutků teče voda a sporák byl zapnutý. Naštěstí jsme dorazili včas, jinak to mohlo skončit tragédií.

Po další návštěvě lékaře jsme se dozvěděli, že babiččin stav se bude jen zhoršovat. Léky mohly proces jen mírně zpomalit, ale zázrak očekávat nešlo. Chápali jsme, že babička už se o sebe nedokáže postarat, a my nemohli být u ní 24 hodin denně.

Po dlouhém zvažování jsme začali hledat vhodný domov seniorů, kde by babička dostala profesionální péči a měla pohodlné podmínky. Opravdu jsme ji nechtěli opustit, jen jsme se snažili najít to nejlepší řešení.

Když se o tom dozvěděla naše teta, která žila v jiném městě, přijela k nám s hlasitými výčitkami.

– Jak vůbec můžete přemýšlet o tom, že pošlete svou mámu do domova důchodců? Má přece děti, a vy se jí chcete zbavit!

Po těchto slovech si babičku odvezla k sobě.

O tři měsíce později jsme se najednou dozvěděli, že teta babičku sama umístila do domova seniorů. Ukázalo se, že péči o nemocného člověka nezvládla.

Ironií bylo, že to byla právě ona, kdo nás obviňoval z nedostatku svědomí, a hlasitě prohlašovala, že nikdy nedovolí své mámě skončit v domově důchodců. Chtěla jsem jí zavolat a položit jednoduchou otázku: „A kde je teď tvoje svědomí?“

Ale teta nezvedala telefon. Pravděpodobně si uvědomila, že to přehnala a udělala chybu, ale neměla odvahu se omluvit nebo přiznat svou vinu.