Nechtěla jsem si vzít psa z útulku, ale ona mě zachránila dřív, než jsem to pochopila
Nemohu říci, že bych někdy byla „pejskařkou”. Spíše naopak — vždycky jsem si myslela, že psi vyžadují příliš mnoho času, pozornosti a náklonnosti. Po smrti manžela jsem zůstala sama ve velkém, tichém domě, a zdálo se mi, že ticho je to, co potřebuji. Žádný hluk, žádné zbytečné starosti.
Jednoho dne mě kamarádka přemluvila, abych s ní šla do útulku — plánovala si tam vzít koťátko. Jen jsme vešly „podívat se”. Procházela jsem chodbami s klecemi a snažila se nedívat těm tvorům do očí. Zdálo se mi, že pokud se zastavím byť jen na vteřinu, nebudu schopná odejít.
A tak jsem ji viděla v jedné z klecí. Středně velká kříženka s legrační bílou skvrnou na hrudi. Neskákala, nedrásala dveře, neštěkala. Jen seděla a dívala se na mě. A v jejím pohledu bylo něco, co nedokážu slovy popsat. Jako by už mě znala.
— Chceš si ji podržet? — zeptala se pracovnice útulku. — Je velmi klidná. Jmenuje se Amy.
Odmítla jsem. Téměř se strachem. Ale večer jsem nemohla ten pohled dostat z hlavy. Byl teplý, klidný a… potřebující.
Za dva dny jsem se vrátila. A řekla: „Vezmu si ji. Jen na chvíli. Zkusíme to.”
Od toho dne začalo naše „na chvíli”, které trvá už více než dva roky.
Zpočátku byla Amy opravdu tichá. Jako by cítila mou křehkost. Neobtěžovala mě, neštěkala, prostě byla poblíž. Každé ráno klidně ležela u postele, a když jsem plakala — položila si čenich na mé koleno.
Po měsíci jsem poprvé po dlouhé době chtěla jít ven — jen abych ji vyvenčila. Potom jsme začaly chodit do parku, a já se začala zdravit s lidmi, které jsem dříve ani nezaregistrovala.
A jednoho dne jsem usnula, zapomněla vypnout sporák. Amy začala štěkat. Nejprve tiše, pak hlasitěji a hlasitěji, až mě přivedla do kuchyně. A tehdy jsem pochopila: ona mě zachránila. Už ne poprvé. Jen teď doslova.
Vzala jsem si ji, protože potřebovala domov. Ale ve skutečnosti jsem domov potřebovala já. A ona mi jej dala. Ne čtyři stěny, ne nábytek — ale teplo. Život.
Amy neumí mluvit. Ale v jejích očích je tisíce slov. O tom, že je poblíž. Že nejsem sama. Že i ty nejsmutnější srdce lze naučit znovu bít — stačí trochu tepla… a něčí čenich na koleni.
