Nechci se vdávat, protože na stáří nepotřebuji další problémy

Už dva roky žiji s mužem, který chce, abychom svůj vztah zlegalizovali, ale já to nechci. Přesněji řečeno, nevidím v tom smysl. Z prvního manželství mám děti, on také. Život je dlouhý, ale jednou skončí a začnou problémy s dědictvím, což nechci. Teď je všechno jasné – kdo co dostane.

S Petrem žijeme už dva roky v mém bytě. Jsem rozvedená už dlouho, on také. Mám dceru, která studuje na vysoké škole, a syna, který je o tři roky starší. Petr má dvě dcery z prvního manželství – obě jsou studentky a bydlí s jeho bývalou manželkou.

Dospělé děti nám ani jemu nevadí. Petr už neplatí alimenty, ale občas svým dcerám finančně pomáhá. Nemám nic proti – na život nám peníze stačí, protože oba pracujeme a vyděláváme dobře.

Po rodičích jsem zdědila třípokojový byt, ve kterém teď bydlíme. Mám také chatu a auto, na které jsem si vydělala sama. Petr má také auto, ale nic víc. Po rozvodu přenechal svou část společného bytu dcerám a sám začal bydlet v pronájmu. Byl to čestný krok – nechtěl dělit majetek a bojovat o co největší podíl. Můj bývalý manžel se při rozvodu choval mnohem hůř.

Všechno mezi mnou a Petrem je v pořádku, kromě jedné věci – Petr naléhavě trvá na tom, abychom se vzali, tedy abychom svůj vztah úředně stvrdili. Ale já to nechci, protože v tom nevidím smysl. Nemáme a nebudeme mít společné děti, brzy přijdou vnoučata. Proč mi tyto další starosti?

Kromě toho pochybuji, že by mé děti takové rozhodnutí přijaly. Teď o mém partnerovi nic neříkají, respektují mé právo na osobní život, i když vidím, že jim Petr není moc sympatický. Ale kdybych si ho vzala, pravděpodobně by to nepřijaly.

Navíc teď bydlíme v třípokojovém bytě. Mám dceru a syna, chci počkat, až se dcera postaví na vlastní nohy, začne vydělávat, abych mohla byt prodat, koupit si jednopokojový byt a zbytek peněz rozdělit mezi děti, aby si mohly vzít hypotéku. Takové finanční a majetkové operace v manželství provádět nehodlám. Nechci, aby se můj byt stal „společným majetkem nabytým v manželství“.

Chci si také za rok koupit nové auto. Samozřejmě za své peníze – Petra o pomoc nepožádám a ani ji nepřijmu. Není to společná lednička, kterou oba plníme. Mám své auto, on má své.

Máme společný stůl, Petr občas dává peníze na platby za bydlení, dělá mi milé dárky a někdy spolu jezdíme na výlety. To všechno máme. Ale jinak jsme finančně nezávislí jeden na druhém. Nepátrám, na co utrácí své peníze, a on nepátrá, na co já ty své.

Na začátku našeho společného bydlení mluvil o společném rozpočtu, ale tuto myšlenku jsem rychle zavrhla. O jakém společném rozpočtu se dá mluvit, když naše příjmy jsou různé a on navíc stále finančně podporuje své dcery studentky? Já také podporuji svou dceru, ale mnohem méně, protože sama usiluje o nezávislost, což o Petrových dcerách říct nemůžu.

Společné soužití v podobě, v jaké je nyní, mi zcela vyhovuje. Nemám pocit, že by ode mě něco chtěl – všechno je jasné a srozumitelné, a to je pro mě po velmi bolestivém rozvodu velmi důležité.

Petr říká, že takový krok by pro něj znamenal důvěru a vážný přístup k našemu vztahu. Tvrdí, že už není v takovém věku, aby hrál „miluje – nemiluje“. Upřímně řečeno, to nezní přesvědčivě.

Přesně tak – nejsme už dvacetiletí, kteří věří, že razítko v pasu něco vyřeší, potvrdí nebo před něčím ochrání. Oba už jsme si tím prošli. Snažím se to Petrovi vysvětlit, ale on si stěžuje, že ho prostě nemiluji.

Čím dál tím víc mě tíží pocit, že nejde o lásku. Dospělý muž přece nemůže v zodpovědném stavu říkat takové nesmysly. A kvůli tomuto pocitu se naše vztahy začínají zhoršovat.

To mě netěší. Miluji toho muže, chci s ním prožít zbytek svého života, ale nechci podmínky, závazky ani neustále hledat skrytý význam v jeho slovech a činech.