Našla jsem deník své matky. Po přečtení jsem pochopila, proč se ke mně celý život chovala jinak než k mým bratrům a sestře

Vždycky jsem cítila, že něco není v pořádku.
Že jsem jakoby cizí, nadbytečná, úplně nezapadající do této rodinné skládačky.
Můj bratr a sestra vždycky měli blíže k mámě — pro ně měla něžná slova, péči, trpělivost.
A ke mně — chladný odstup, který už od dětství bolestně zasahoval moje srdce.

Nechápala jsem proč.
Myslela jsem si: možná nejsem taková, jakou si přála? Možná jsem ji v něčem zklamala?
Tyto myšlenky mě pronásledovaly mnoho let — dokud jsem jednou nenašla odpověď, která obrátila všechno, co jsem věděla o své rodině.

Mama zemřela před několika měsíci.
Teprve nyní jsem sebrala odvahu probírat její věci.
Bratr a sestra se postarali o dokumenty, a mně zůstaly ty nejosobnější — ty, kterých se nikdo nechtěl dotknout.

Skříň ještě voněla jejími parfémy. Opatrně jsem se dotýkala látek starých šatů a cítila, jak se mi derou slzy do očí.
Na dně šuplíku jsem si všimla starého ošoupaného zápisníku, převázaného stužkou.
Otevřela jsem ho — a srdce mi ihned začalo bít rychleji. Na první stránce bylo jedno slovo: «Deník». A datum — rok mého narození.

První zápisy byly běžné — o počasí, práci, snech.
Ale čím dál jsem četla, tím více se mi třásly ruce.
Jedna věta mě zasáhla přímo do srdce:

«Dnes jsem mu řekla, že čekám dítě. Dlouho mlčel, potom tiše řekl: “Nemohu. Mám rodinu. Promiň.” A odešel. Zůstala jsem sama. Jak to řeknu manželovi? Dětem?»

Četla jsem dál, už nevnímajíc čas.
Každý řádek odkrýval pravdu, kterou jsem snad vždycky někde hluboko podezírala.
Muž, kterého jsem považovala za svého otce, nebyl mým biologickým otcem.
Mama se zamilovala do jiného — a ten ji opustil.
Zůstala s dítětem, které jí každý den připomínalo bolest a vinu.

Dále bylo ještě jedno přiznání, ze kterého se mi zatmělo před očima:

«Porodila jsem holčičku. Když se na ni podívám, vidím jeho tvář. Nevím, zda ji někdy budu moci milovat jako ostatní. Ona — živá připomínka mé slabosti. Každý její nádech — výtka sama sobě.»

Četla jsem tato slova a plakala.
Plakala pro sebe, pro ni, pro všechny ty roky, kdy jsem čekala lásku, kterou mi prostě nemohla dát.
Nyní jsem chápala, že jsem nebyla nemilovaná — byla jsem její bolestí, její tajemstvím, její hanbou, kterou nesla celý život.

Sedíc v její pokoji, s deníkem na klíně, jsem cítila nejen křivdu, ale i lítost.
Jak moc musela trpět, žijíc s tímto tajemstvím, každý den se na mě dívajíc a vidouc v mých rysech toho, koho kdysi milovala a ztratila.

Po několika dnech jsem vše řekla bratrovi a sestře.
Ti mlčeli, pak mě objali a řekli:
— Vždycky jsme cítili, že mama s tebou byla jiná…
A najednou jsem pochopila, že poprvé v životě se necítím jako cizí.

Od té doby se mnohé změnilo.
Začala jsem chodit na terapii. Učím se odpouštět, přijímat sebe a žít bez neustálého strachu, že mě někdo odmítne.
Chápu, že i když jsem se narodila z cizí chyby — to nedělá můj život méně cenným.
Mám právo být milována. A možná poprvé v životě — začít milovat sebe skutečně.

A vy byste dokázali odpustit člověku, který vás miloval méně ne proto, že by nechtěl, ale protože to neuměl?