Náhodou jsem zaslechla rozhovor mých vnuků a uvědomila jsem si, že o mně přemýšlejí úplně jinak…

Občas si myslím, že stáří nepřichází tehdy, když se začínáš opírat o hůl, nebo tehdy, když zrcadlo už vůbec nelichotí. Přichází ve chvíli, kdy si uvědomíš, že tvá láska se stala příliš velkou a těžkou pro ty, pro které jsi ji celý život nosila v srdci.

Vždy jsem se snažila být nablízku svému synovi. Po smrti manžela jsem veškeré své teplo a síly vložila do něj a jeho rodiny. Velmi miluji své vnuky, bděla jsem nad nimi v noci, když byli nemocní, vařila jim jídlo, snažila se být součástí jejich světa. Věřila jsem, že mě očekávají, že můj příjezd je pro ně radostí. Občas jsem se cítila unavená, ale jeden dětský úsměv vše rozptýlil.

Nedávno jsem byla opět u nich na návštěvě. Syn s manželkou seděli v kuchyni a povídali si o záležitostech, zatímco já v dětském pokoji uklízela hračky. Najednou vběhli vnuci. Nezpozorovali mě — stála jsem trochu stranou, za skříní. A tehdy jsem uslyšela něco, co mi dodnes zní v uších jako ozvěna.

— Zase bude u nás bydlet babička… — řekl starší s lehkou nelibostí.
— Ano… pořád něco vypráví o svém dětství, a mě to nudí a nezajímá, — odpověděl mladší.
— A ten její zápach léků… — přidal první a zmačkal nos.

Byla jsem ztuhlá. Nemohla jsem uvěřit, že tahle slova byla vyslovena o mně, mými milovanými vnoučaty. Měla jsem pocit, že vzduch zmizel. Držela jsem se okraje police, abych nespadla. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem se bála, že ho uslyší.

Potom vyběhli na dvůr — smáli se, hovořili o hrách. A já zůstala sama. V místnosti, kde každý kout byl nasáklý mým teplem: knížky, které jsem četla, hračky, které darovala. Posadila jsem se na malou dětskou židličku a rozplakala se tak, jak jsem neplakala ani v den pohřbu manžela. Tehdy jsem ztratila milovaného člověka, ale nyní jsem pochopila: ztrácím ty, pro které jsem dál žila.

Později, když jsem to neudržela v sobě a řekla to synovi, jen mávl rukou: «Mami, to jsou děti, jsou malé, nechápou, neber to tak vážně». Ale jsou dětská slova nejuprímnější? Nejsou to právě ony, které ukazují, co duše opravdu cítí, bez škrabošky?

Odjela jsem druhý den. Řekla jsem, že jsem unavená a chci domů. Na nádraží mě vnuci přece jen objali, ale já už cítila v těch objetích něco cizího, jako by to dělali ze zvyku, protože je to tak správné. Ve vlaku jsem se dívala z okna a snažila se, aby slzy nesklouzly po tvářích. V ruce jsem držela fotografii, kde jsou ještě malí, přitulenı ke mně jako k tomu nejdražšímu člověku na světě. Hladila jsem jejich tváře na snímku a uvědomila si: tohle období je nenávratně pryč.

Doma jsem se posadila v prázdné místnosti, kde tiše tikaly hodiny, a poprvé po dlouhé době jsem skutečně pocítila — už mě nikdo nepotřebuje. Ne proto, že by mě neměli rádi. Prostě proto, že moje láska se stala nadbytečnou, pro nikoho nepotřebnou. A to bolí nejvíce.

Řekněte… jak se má matka naučit žít dál, když ani v srdcích svých vnoučat už pro ni není místo?