Na svatbě syna se mnou snacha zacházela jako s odpadem. A ráno syn udělal rozhodnutí, kterého jsem se nejvíce obávala…

Je mi 63 let a po smrti mého manžela se mým jediným skutečným smyslem života stal můj syn. Drželi jsme se navzájem, jak jen to šlo. Vždycky říkal, že jsem pro něj oporou, a já cítila, že musím být poblíž, dokud na to mám sílu.

Když oznámil zasnoubení, upřímně jsem se radovala. Ale téměř okamžitě začaly hovory o drahém obřadu, stovkách hostů, fotografech, moderátorech, luxusním banketovém sále. Viděla jsem, jak se trápí penězi, jak počítá každou korunu, zatímco jeho snoubenka požadovala stále více, jako by to nebyla svatba, ale nějaká přehlídka luxusu.

Přemýšlela jsem dlouho. A pak jsem otevřela svůj starý kovový sejf, vytáhla dokumenty a převedla jim velmi značnou sumu — tu, kterou jsem desetiletí spořila, odkládala po troškách a doslova si ve všem odpírala. Bylo to víc, než většina lidí vydělá za několik let.

Když jsem peníze předala, syn mě silně objal, tak, jak už to neudělal od dětství. Jeho hlas se třásl:
— Mami, určitě ti všechno vrátíme.

Pohladila jsem ho po tváři.
— Nic mi nejste dlužni. To je můj dárek. Chci jen, abyste byli šťastni.

V den svatby jsem přijela dříve než ostatní. Byla jsem nervózní, opravovala si šaty, přemýšlela, jak bude dnes krásný, jak budu sedět na obřadu a tiše plakat štěstím.

Ale u vstupu mě zastavil muž v přísném tmavém obleku.
Podíval se na tablet, zamračil se a řekl:
— Promiňte, ale nejste na seznamu. A… na přání nevěsty musíte opustit prostory.

Ani jsem hned nepochopila význam jeho slov.
Dokud jsem konečně nevypravila:
— Jak to — odejít? Vždyť je to svatba mého syna.

Našla jsem nevěstu. Stála u dekorací a pózovala fotografovi.
Když jsem k ní přistoupila, zkřivila obličej, jako by viděla špinavé skvrny.
— Prosím, nezačínejte scénu. Hostů je mnoho a vy… no… prostě sem nezapadáte. Jsou tu mladí lidé, atmosféra. Nepokazte nám den.

A mávla rukou na ochranku:
— Vyveďte ji.

Vyvedli mě před pohledy lidí, kteří ani nechápali, kdo vlastně jsem. Jela jsem domů, držíc se madla v autobuse, abych se nesesypala na podlahu. Doma jsem si sedla v kuchyni a rozplakala se tak, jak jsem to neudělala ani po smrti manžela. Měla jsem pocit, že mi srdce prasklo na kusy.

Do rána jsem nespala.
A ráno jsem se třesoucíma rukama dovolala synovi.
Odpověděl šťastným, zářivým hlasem:
— Mami, no jak se máš? Jak se cítíš?

V hrudi se mi všechno sevřelo.
— Jak se cítím po tom, co mě vyhodili z jeho vlastní svatby?

V telefonu se rozhostilo ticho.
Pak zachrčel:
— Co znamená “vyhodili”? Řekla, že ti bylo špatně a sama jsi si objednala taxi!

Stiskla jsem telefon tak silně, že mi zbělely prsty.
Řekla jsem mu všechno — každé slovo, každý gesto.

Při slovech o tom, že “nezapadám” a kazím jim atmosféru, už nejenže těžce dýchal — přímo řval.
Takový hlas jsem u něj nikdy neslyšela.

— Mami, jedu k tobě hned teď. A… — zarazil se, povzdechl si a bylo slyšet, jak se mu zlomil hlas. — A, zdá se, budu muset rozhodnout, kdo je pro mě rodina, a kdo ne.

Když přijel a já otevřela dveře, stál tam bledý, zmatený, ale pevně mě objal, jako by se bál, že zmizím.
Seděli jsme v kuchyni, mlčky pili čaj a on jen opakoval:
— Mami, jak mohli… jak mohla…

A večer udělal něco, co jsem nečekala ani v nejodvážnějších snech.
Vrátil se na banket, zastavil hudbu, vzal mikrofon a řekl přede všemi:
“Člověk, který nám dal šanci na tuto svatbu, sedí doma v slzách, protože ji vyhodili ven. A pokud je to pro někoho tady normální — s těmi lidmi mi není cesty”.

Po těchto slovech opustil oslav, nevěstu nechal v šoku, hosty — v šeptech, a sebe — v úplné nejistotě.

Seděla jsem v kuchyni, poslouchala, jak vedle mě dýchá, a stále přemýšlela:
Udělal to správně?
A co teď bude s jeho životem?

A tady mám otázku na všechny:
mám se teď do toho vměšovat a říci mu, že není povinen vybírat mezi mnou a svou budoucí rodinou… nebo je zrada, kterou viděl, už bodem, odkud není návratu?