Na procházce s vnučkou jsem zaslechla, jak někdo volá mé jméno. Otočila jsem se – a uviděla tvář starou čtyřicet let

Na procházce s vnučkou jsem zaslechla, jak někdo volá mé jméno. Ne „paní“, ne „promiňte“ – ale to staré, krátké „Anno!“, které si svaly pamatují rychleji než rozum. Otočila jsem se instinktivně; houska pro kachny mi vypadla z ruky a rozsypala se na cestu jako konfety.

Eliška mě zatahala za rukáv: „Babi, kdo to je?“ A já už viděla tvář z před čtyřiceti let – nakreslenou v paměti tak přesně, že stačila vteřina, aby se obrysy minulosti přizpůsobily přítomnosti.

Stál o pár metrů dál, opřený o zábradlí mostku, přesně jako tehdy, když jsme se loučili před vlakem do Brna, který jsem „měla stihnout, ale nestihla“. Šediny, nové vrásky, ten samý nerovný důlek ve tváři, když se usmál. Na okamžik svět ztichl – i děti na hřišti jakoby polevily ve svých hádkách o houpačku.

– Marku, – vydechla jsem, aniž bych stihla přemýšlet, zda se to sluší.
– Anno, – odpověděl, jako by za ta léta nevyslovil žádné jiné jméno. – Poznal jsem tě podle toho, jak vážeš šátek. Pořád stejně.

Eliška vykoukla zpod čepice s bambulí. – Vy se znáte? – zeptala se bezelstně.
– Hodně dávno, – řekla jsem. – Řekni pánovi „dobrý den“.
– Dobrý den, pane hodně dávno! – zvolala a natáhla se na špičky, aby viděla kachny ve vodě.

– Bydlíš tady? – zeptal se Marek a podíval se na kočárek s panenkou a pytlík s drobky, jako by si chtěl zapamatovat detaily mé současnosti.
– Odjakživa. A ty…?
– Jezdím sem za synem. Má tu firmu. Občas chodím tou samou trasou jako kdysi. Hloupé, ale člověk rád zjišťuje, jestli něco přežilo. – Krátce se usmál. – Evidentně přežilo.

Posadili jsme se na lavičku. Eliška krmila kachny, nahlas počítala, kolik jich připlulo. Já v duchu počítala okamžiky, kdy jsem mohla říct „zůstaň“, a místo toho jsem řekla „rozum“.

Bylo mi devatenáct. Jemu jednadvacet. Jízdenky, batoh, půlka města v kapse a rodiče, kteří se posadili naproti a klidně mi vysvětlili, že „jsou věci důležité a důležitější“. Ten den jsem nepřišla na nádraží. Ten den jsem přestala být „Anna, která sní“, a stala se „Annou, která neriskuje“.

– Myslel jsem, že ses tehdy jen opozdila, – řekl teď. – Čekal jsem do poslední minuty ve dveřích. Každý krok zněl jako tvůj.
– Neuměla jsem, – zašeptala jsem. – Víš, jak to bylo. Máma, táta, ta slova o „stabilitě“. A pak už bylo po všem.
– Pak byla práce, manžel, dítě, rekonstrukce, – vypočítal. – Život.

Mluvil klidně, bez výčitek. V jeho hlase nebyla rezignace, spíš jemnost člověka, který přestal rvát minulost za rukáv. A přesto, když se na mě podíval, mihla se v jeho očích ta samá otázka co kdysi: „A kdyby…?“

– Babi, kachny mají radši větší kousky! – Eliška mi vtiskla do dlaně zbytek housky. – Hoď taky.

Hodila jsem. Drobtí se zatočily na hladině a mizely v kachních zobácích, jako by i paměť šla nakrmit do sytosti a mít klid.

– „Vnučka,“ – zopakoval Marek, jakoby ochutnával slovo. – Těžko se mi to k tobě přiřazuje. V mé hlavě máš pořád vlasy svázané stuhou a sešit s kresbami.
– V tom sešitě teď zůstaly jen nákupní seznamy a čísla na doktory, – odvětila jsem v pokusu o žert. – Prioritiy se změnily.
– A přece… – přenesl pohled na mou ruku. – Pořád nosíš prsten na řetízku. Jako tehdy.
– Prstýnek mě tlačí, – vyhrkla jsem příliš rychle.

Nebyla to celá pravda. Pravda byla taková, že doma čekal manžel – dobrý člověk, se kterým jsme prošli nemocí tchána, pádem firmy, půjčkami, zimami ticha a usmířeními u višňového kompotu. S nímž si v poslední době spíš vyměňujeme věty než pohledy. Který je „my“ v dokumentech a „on“ v mých myšlenkách, když jdu sama parkem.

– Myslel jsem na tebe, když jsem šel přes most, – řekl Marek. – Hloupé, protože mosty se nemění, ale lidé ano. A přesto stačilo, že někdo zavolal „Anno!“, a uvnitř mi praskl kalendář.

– Připomnělo ti to tu směšnou čepici, kterou jsem na mostě ztratila, – zkusila jsem lehce.
– Připomnělo mi to, že jen málo věcí v životě člověka je opravdu jeho. – Chvíli mlčel. – A taky to, že jsme tu náhodou. Já – protože syn. Ty – protože vnučka. A možná to není náhoda.

Vzduch voněl mokrým listím a kávou z nedalekého stánku. Pomyslela jsem si, jak zřídka dává osud člověku scény tak čitelné: hlavní postavy, kulisy, jednoduchá situace. Jen pointa nikdy není jednoduchá.

– Dáme si kávu? – zeptal se. – Bez velkých řečí. Prostě kávu.
– Musím odvézt Elišku domů, – odpověděla jsem. – Je čas pohádky.
– Proti pohádkám se vyhrát nedá, – usmál se. – Tak třeba… zítra?
– Zítra dělám knedlíky pro celou rodinu.
– Pozítří?
– Pozítří mám vyšetření.
– Anno… – zaváhal. – Nechci ti rozbíjet život. Chci… zjistit, jestli ti ještě patří.

Ta slova mě zasáhla víc než všechna možná „stýskalo se mi“. Překvapivě nešlo o velká vyznání a filmová gesta, ale o prostou otázku: „patří mi ještě můj život?“ A o to, jestli mám odvahu přiznat, že jsem někdy předala kormidlo skutečnosti bez boje.

– Eliško, jdeme, – řekla jsem. – Řekni pánovi „na shledanou“.
– Na shledanou, pane hodně dávno! – zvolala radostně.

Marek vytáhl z kapsy účtenku z pekárny. – Nemám vizitku, – zamumlal. – Ale můžu napsat číslo. Není to nátlak. Jen… kdybys někdy chtěla na kávu, takovou obyčejnou. – Napsal: „Marek, tel.: …“. Připsal malé „mostek, 11:00“.

Schovala jsem účtenku do kapsy kabátu, vedle kapesníku a gumičky do vlasů od Elišky. Cestou domů jsem slyšela, jak šustí. Jako by mi sama připomínala, že existuje.

V bytě voněla polévka. Manžel dřímal v křesle s novinami na hrudi. Zouvala jsem si boty, odložila šál, pověsila kabát. Účtenka vypadla na zem a zastavila se u nohy stolu. Zvedla jsem ji, znovu přečetla čísla, která nic neznamenají, dokud se nevytočí.

Večer skládala Eliška puzzle a já skládala v hlavě verze zítřka. V jedné volám a říkám: „Dobře, káva, mostek, jedenáct.“ V druhé – připnu účtenku na lednici a přepíšu číslo do sešitu s nákupy, kde ho překryjí rajčata a krupice. V třetí – vyperu kabát a „náhodou“ zapomenu papírek vyndat. Ve čtvrté – řeknu manželovi, kdo dnes stál na mé cestě, a čekám, jestli v jeho očích uvidím hněv, úlevu, nebo poprvé po dlouhé době – zájem o mě.

Noc přišla rychle. Když všichni spali, vytáhla jsem účtenku a podržela ji proti světlu lampičky. Bylo vidět razítko pekárny – té, ze které jsme kdysi kradli teplé housky „pro ptáky“, protože jsme byli mladí a hladoví po všem.

Vzala jsem telefon. Napsala jsem číslo, ale nezmáčkla „volat“. Napsala jsem: „Děkuju za dnešek. Káva?“ Smazala. Napsala: „Nemůžu. Promiň.“ Smazala. Napsala: „Možná někdy.“ Nechala jsem v konceptech.

Ráno jsem našla na kuchyňském stole vzkaz od manžela: „Nechal jsem ti oblíbené noviny, vrátím se později – montáž u klienta. Polévka skvělá. PS: V neděli jedeme do lesa?“ Dívala jsem se na to „PS.“ a pomyslela si, že náš život se poslední dobou skládá z dodatků, ne z kapitol.

Schovala jsem účtenku do plechové dózy od čaje, kde mám věci „ne na teď“. Dóza se tiše zavřela. Vyšla jsem s Eliškou na další procházku. Kachny byly zase hladové. Svět vypadal zase obyčejně – a přece úplně jinak.

Zavolám? Nevím. Měla bych? Nevím ještě víc. Vím jen, že po čtyřiceti letech někdo zavolal mé jméno tak, že jsem si vzpomněla, kým jsem byla, než jsem zaplnila kalendář cizími starostmi. A že si teď musím sama odpovědět, co je důležitější: nic neriskovat, nebo riskovat to, co se mě už dávno přestalo ptát na názor.

Účtenka v dóze je lehká jako pírko. A přesto cítím její tíhu v prázdné kapse kabátu. Možná je to jen iluze. A možná znamení, že některé příběhy se vracejí, aby nás vyzkoušely – jestli ještě umíme volit. Jak? Kam? To bych se chtěla zeptat zítra v jedenáct. Sebe, jeho. A tebe – kdybys zrovna šel přes mostek a uslyšel, že někdo volá tvé jméno.