Na pohřbu matky sestra řekla: “Konečně.” Nechápala jsem, dokud jsem neotevřela maminčin deník…

Maminka zemřela ve věku 68 let po dlouhé nemoci. Pečovala jsem o ni poslední dva roky. Sestra přijížděla zřídka — žila v jiném městě a vždy se našly důvody, proč nepřijet.

Na pohřbu stála stranou, bez slz. Když přistoupila k rakvi, aby se naposledy rozloučila, zaslechla jsem její šepot. Jen dvě slova, ale zasáhla mě: “Konečně.”

Nikdy jsme si nebyly blízké, přestože rozdíl ve věku byl jen rok. Já — poslušná dcera, jedničkářka, pýcha rodiny. Ona — věčný problém. Maminka k nám přistupovala různě. Ke mně srdečně, k ní chladně. Myslela jsem si, že to je spravedlivé — já se snažila, ona ne.

Po pohřbu sestra odjela ještě tentýž den s tím, že z maminčiných věcí nic nechce. Zůstala jsem, abych dům uklidila sama.

Za týden jsem v staré komodě našla hromádku sešitů. Maminčiny deníky za třicet let. Poslední záznam byl pořízen týden před její smrtí. Maminka psala o tom, že umírá, aniž by našla sílu říct pravdu. O tom, že byla slabá a krutá. Že nedokázala odpustit manželovi a celý život trestala nevinné dítě.

Nechápala jsem, o čem píše, a začala číst od začátku. To, co jsem objevila, převrátilo celý můj život.

Otec před třiceti lety matku podvedl. Ta žena porodila a zemřela na komplikace. Otec přišel domů s kojencem, prosil, aby rodina zůstala pohromadě. Maminka si vybrala zůstat a souhlasila vychovávat cizí dítě jako své. Ale nedokázala ji milovat.

Sestra nebyla mou sestrou. Byla dcerou otce s jinou ženou.

Stránku za stránkou maminka popisovala roky chladnosti. Pokaždé, když se podívala na starší dceru, vzpomněla si na nevěru. Snažila se ji milovat, ale nedokázala. Viděla v ní ne dítě, ale připomínku zrady.

Vzpomínala jsem na dětství úplně jinak teď. Jak mi maminka kupovala krásné šaty, sestře — něco prostšího. Jak mé narozeniny slavili ve velkém stylu, její — skromně. Jak mě chválili za každou maličkost, ji kritizovali za všechno.

Sestra rostla s pocitem, že ji nemají rádi, ale nechápala proč. Myslela si, že s ní je něco v nepořádku. V šestnácti letech začala klást otázky ohledně podivného chování matky. Maminka všechno popírala, nazývala ji vymýšlivou.

V osmnácti letech sestra odešla z domova. Nastoupila na univerzitu v jiném městě a téměř se nevracela. Maminka mi říkala, že sestra je bezcitná, opustila rodinu. Věřila jsem jí a odsuzovala sestru za chladnost.

A ona se jen zachraňovala před matkou, která ji nedokázala milovat.

V posledním zápisu maminka psala, že mladší dcera nezná pravdu, a starší pravděpodobně tušila. Byla příliš chytrá, příliš dobře viděla rozdíl v zacházení. Maminka prosila o odpuštění za to, že trestala dívku za hřích otce.

Zavolala jsem sestře s třesoucíma se rukama. Zeptala jsem se přímo — věděla to? Po dlouhé pauze odpověděla, že to tušila od patnácti let. Bylo příliš mnoho nesrovnalostí, příliš zjevný rozdíl. Hledala důkazy, ale nenašla. Myslela si, že možná je paranoidní, možná s ní skutečně něco není v pořádku.

Pověděla jsem jí o deníku. Omluvila jsem se za roky slepoty. Odpověděla, že se mi to kdysi pokoušela vysvětlit, ale já jsem se postavila na stranu matky, nazvala ji závistivou. Po tom rozhovoru pochopila — nemá to smysl.

Vzpomněla jsem si na ten den. Bylo mi devatenáct, sestra přijela a mluvila o podivném chování matky. Já jsem ji nazvala nevděčnou.

Od pohřbu uběhlo půl roku. Občas se setkáváme, snažíme se navázat vztah. Je to těžké po tolika letech odcizení. Ale teď chápu její slova u maminčiny rakve.

Konečně skončila lež. Konečně je volná od ženy, která ji třicet let nedokázala milovat.

Občas si kladu otázku: Je matka vinna? Souhlasila vychovávat cizí dítě, ale nedokázala mu dát lásku. Měla tehdy odejít, odmítnout převzít břemeno, které nemohla unést? Nebo žil nevinný dítě přece jen lépe v rodině, i když bez mateřské lásky, než v dětském domově? A je možné někdy odpustit třicet let chladnosti k dítěti, které v ničem není vinné?