Na naší svatbě prohlásila manželova matka: — Byt daruji jen synovi. Ale pouze pod podmínkou, že tahle chudera nedostane nic! A pak vstal můj otec…

Hosté ztuhli. Hudba dozněla. Pauza visela ve vzduchu jako blesk z čistého nebe.

Stála jsem vedle manžela v bílých šatech, v momentě, kdy se zdálo, že začíná nová kapitola — šťastná, dobrá, světlá. A místo toho — ledová sprcha. Nepokryté ponížení.
Pocítila jsem, jak se mi uvnitř vše stáhlo. Srdce mi bušilo v spáncích. Ale neplakala jsem. Jen jsem se na ni podívala a… ušklíbla se. Chladně, jízlivě.
— Děkuji za poctivost, — řekla jsem tiše. — Teď aspoň vím, na čí straně stojíte.

A pak se postavil můj otec. Jednoduchý, skromný člověk. Řidič meziměstského autobusu. Pracoval celý život s potem na tváři, nikdy se nehonil za bohatstvím. Seděl tiše u stolu, téměř u východu. Ale teď se postavil. A vykročil vpřed.
— A teď, — řekl a v jeho hlase zazněla neobyčejná pevnost, — si poslechněme mě.

Hosté se otočili. Někdo přestal žvýkat, někdo odložil skleničku. Otec vyšel blíž do středu sálu, kde jsem stála já — jeho dcera, ohromená, ztracená.
— Vy, — obrátil se ke tchýni, — si myslíte, že moje dcera je “chudinka”? Že není hodna, protože její rodina nemůže rozhazovat peníze? Že láska se měří na čtvereční metry?

Ona otevřela ústa, ale nedal jí příležitost říct ani slovo:
— Takže dovolte, abych vám řekl, kdo je moje dcera.
Obrátil se k hostům.

— To je holka, která od šesti let každou sobotu pomáhala mýt autobus, protože věděla, že nemáme peníze na zbytečnou hračku.
To je teenager, který s vyznamenáním dokončil školu a nepožádal o nic jiného než knihu k narozeninám.
To je dívka, která pracovala večer v kadeřnictví, aby si nemusela brát peníze od nás, když šla na univerzitu.
A to je žena, která, když potkala vašeho syna, nezeptala se, kde pracuje a kolik vydělává. Prostě milovala.

Udělal pauzu. A pak dodal:
— Pokud darujete byt — darujte ho s dobrem. Pokud darujete s jedem na jazyku — to není dar. To je past.
Přistoupil ke mně, vytáhl z vnitřní kapsy malou krabičku a předal mi ji.
— Nemám byt. Ale mám úspory. Trochu. Šetřil jsem si je na stáří. Ale dnes jsem pochopil, že je chci darovat tobě.
Obrátil se k mému manželovi.
— A tobě, synku, chci říct: pokud teď nestojíš po jejím boku — nejsi muž.
Otec se otočil a šel zpět na své místo. Hrobové ticho. Ani hláska.

Manžel se mi podíval do očí. A pak vzal mou ruku a postavil se vedle mě.
— Mami, — řekl. — Děkuji za všechno. Ale pokud mě skutečně miluješ, přijmi mou ženu. Jinak — už sem nechoď. Nepřijímáme jedovaté dárky.

Nečekala jsem. Ani od otce, ani od manžela. Tenkrát jsem měla jen slzy.
Ale ne z bolesti. Ale proto, že jsem se zdála být nejbohatší ženou na této svatbě.

Dárky mě neudělaly šťastnou. Udělala to — láska. A podpora. Kde se neměří penězi. Kde se neponižuje. Kde se volí ne pohodlí, ale člověka.

A jak byste se zachovali na místě mého manžela?
Podpořili byste milovanou osobu — nebo si zvolili pohodlí a schválení rodiny?