Na mé svatbě vešla do kostela malá holčička a zeptala se mého ženicha: “Tati, uděláš s ní to stejné, co jsi udělal s maminkou?”

Den mé svatby měl být nejšťastnějším dnem mého života. Bílé šaty, květiny, hudba, přátelé a rodina, šťastné úsměvy – všechno probíhalo dokonale. Stála jsem u oltáře, držela za ruku muže, kterého jsem milovala, a s napětím jsem očekávala okamžik, kdy si řekneme ono kýžené “ano”.

Ale ticho v kostele přerušil jemný dětský hlas:

— Tati, uděláš s ní to stejné, co jsi udělal s maminkou?

Vzduch zavládla tísnivá tichost. Cítila jsem, jak se prsty mého ženicha sevřely, ale zůstal stát. V očích hostů se zračilo zmatení, někdo začal šepotat.

Otočila jsem se. V uličce stála asi sedmiletá holčička oblečená v prostých šatech, s obrovskýma hnědýma očima plnými nepochopení a bolesti. Její malé ruce byly sevřeny v pěstičky a její rty se třásly.

Mé srdce znehybnělo.

Nevěděla jsem, co říct. Neměla jsem tušení, kdo je ta holčička.

Ale můj ženich, Daniel, zblednul.

— Sofie…— vydechl, jakoby nemohl uvěřit vlastním očím.

— Zapomněl jsi na mě, tati? — její hlas se zatřásl.

Rychle jsem pustila jeho ruku. Šum hlasů zaplnil kostel, hosté se dívali na mě, pak na mého ženicha, očekávající vysvětlení.

— Danieli, co… to znamená? — můj hlas zněl chraptivě.

Pomalu se ke mně otočil. V jeho očích se zrcadlilo něco mezi strachem a lítostí.

— Emmo, mohu to všechno vysvětlit…

— Vysvětlit? — zopakovala jsem. — Můžeš vysvětlit, proč tě holčička nazývá otcem?

Otevřel ústa, ale nedokázal najít slova.

Mezitím se k Sofii přihnala žena, patrně její matka. Její tvář hořela zlostí a z očí jí sršely blesky.

— Ani jsi jí neřekl pravdu, že? — zasyčela. — Prostě jsi odešel, vyškrtnul nás ze svého života a teď se chystáš začít znovu, jako bychom nikdy neexistovaly?!

V Danielových očích se mihla bolest.

— Lily, poslouchej…

— Ne, Danieli, ty poslouchej! — její hlas přešel v křik. — Opustil jsi nás! Nechal jsi mě samotnou s dítětem a zmizel jsi, jako bychom nikdy neexistovaly. A teď… teď se chystáš oženit, předstírajíc, že jsi uvědomělý muž?

Ustoupila jsem o krok. Hlava mi vířila.

Věděla jsem, že Daniel má minulost. Říkal mi, že prošel těžkým rozchodem, ale nikdy se nezmínil, že má dceru.

— Proč jsi mi to neřekl? — zašeptala jsem.

— Já… Bál jsem se, že mě opustíš… — jeho hlas se roztřásl. — Chtěl jsem začít znovu, nechat minulost za sebou…

— Minulost? — Lily se zasmála hořkým, zlomeným smíchem. — Mluvíš o své vlastní dceři jako o něčem, co lze nechat za sebou!

Sofie sevřela matčinu ruku, její oči byly plné slz.

— Tati… ty mě opravdu nemáš rád?

To bylo poslední, co jsem mohla snést.

Podívala jsem se na muže, za kterého jsem se chystala provdat, a viděla v něm cizince.

Jak jsem to mohla dříve nevidět? Jak jsem mohla necítit, že je schopný něčeho takového?

V tu chvíli jsem se rozhodla.

Zvedla jsem lem šatů a otočila se.

— Emmo! — Daniel mě chytil za ruku.

Podívala jsem se mu do očí – a tentokrát jsem v nich viděla strach. Strach ze ztráty.

Ale nebyl to ten strach, jaký cítí člověk, který se bojí ztratit svou rodinu. Byl to strach z odhalení, strach z následků svých činů.

Pomalu jsem vytáhla svou ruku z jeho dlaně.

— Nejsi ten, za koho bych se chtěla vdát, Danieli.

V jeho očích se odrazil děs.

— Prosím, všechno napravím…

Ale já už jsem se rozhodla.

Přistoupila jsem k Lily a Sofii.

— Nezaslouží si vás, — řekla jsem, pohledem do jejich očí.

Lily přikývla, sevřená rty.

Sofie se na mě nesměle podívala.

— Teď ho taky opustíš?

Usmála jsem se na ni skrze slzy.

— Ano, miláčku. Protože dobří lidé neopouštějí ty, které milují.

Odešla jsem z kostela, nechávajíc za sebou Daniela, jeho lži a jeho tajemství.

Nevěděla jsem, co mě čeká dopředu, ale jedno jsem věděla jistě – nedovolím si být součástí něčí lži.

A to bylo správné rozhodnutí.