Na mé svatbě čtyři dospělí synové najednou prohlásili, že jsou proti našemu manželství — a důvod mi zlomil srdce…

Už uplynulo deset let, co jsem ztratila svého muže — Thomase. Měla jsem pocit, jako bych s ním pohřbila i svou schopnost milovat. Byla jsem přesvědčená, že už nikdo a nikdy nedokáže zaplnit tu prázdnotu, kterou po sobě zanechal.

Ale před dvěma lety se v mém životě objevil David.
Nebyl vůbec jako Thomas. Měl jinou energii, jiný pohled na život… Ale jeho laskavost, duševní teplo a nečekaný smysl pro humor postupně rozzářily mou šedou všednost. Potkali jsme se na večeři u společných přátel — a od té doby se stal součástí mého světa.

Když mi nabídl sňatek, okamžitě jsem neodpověděla. Uvnitř jsem cítila vinu — jako bych zrazovala minulost. Ale pak jsem se zamyslela: copak by Thomas nechtěl, abych byla znovu šťastná?
Řekla jsem „ano“.

Přípravy na svatbu nám zabraly několik týdnů. Moji čtyři synové — Lucas, Matteo, Oliver a Nico — pomáhali s nadšením. Dům byl opět plný smíchu a toho teplého světla, které mi tak dlouho chybělo.

— Mami, pomůžeš mi pověsit transparent? — zavolal Lucas z obýváku.
— Samozřejmě, miláčku, — odpověděla jsem s úsměvem.
Matteo vyjednával s cateringem, Oliver opatrně aranžoval lilie na stoly a Nico nastavoval reproduktory, než mě pevně obejmul.
— Jste mým štěstím, — zašeptala jsem, překonávajíc slzy.

Večer jsme v zahradě uspořádali malou zkoušku na svatbu: světýlka, hudba, květiny… Seděli jsme celá rodina, vzpomínali, žertovali. Ale hluboko uvnitř mě stále trápila jedna myšlenka — na Sofii, mou dceru, se kterou jsme už roky nemluvily.

— Tohle by milovala… — zašeptala jsem Davidovi.
— Možná ještě přijde. Dej jí čas, — řekl jemně.

Nastal den svatby. Všechno bylo skutečně kouzelné. Stála jsem vedle Davida, když kněz pronesl:
— Pokud někdo nesouhlasí s tímto manželstvím, ať to řekne nyní nebo nechť mlčí navždy…

A tehdy se stalo něco nečekaného.

Všichni čtyři moji synové naráz vstali.
— Jsme proti! — hlasitě prohlásili.

Zůstala jsem jako přimrazená. Mé srdce se sevřelo.

Než jsem stačila vyslovit jediné slovo, Lucas ke mně přistoupil a řekl:
— Mami, nemůžeš se vdát… bez jedné nejdůležitější osoby.

Ustoupili stranou.
A já ji uviděla.

Sofii.

Stála tam, v slzách, ale s lehkým úsměvem.
— Promiň mi, mami, — zašeptala. — Dlouho jsem tě obviňovala z otcově smrti. Myslela jsem si, že jsi ho opustila, že jsi to vzdala… Ale teď chápu, že jsi jen splnila jeho vůli.

Když Thomas vážně onemocněl, podepsal odmítnutí resuscitace, pokud se mu zastaví srdce. Splnila jsem jeho poslední přání… a ztratila dceru.

— Chyběla jsi mi, drahá. Celou dobu jsem hledala způsob, jak se s tebou spojit…

— Vím, mami. Teď tomu rozumím. A chci být znovu součástí tvého života. David je dobrý člověk. Děkuji bratrům, že mě pozvali…

David přistoupil a vzal Sofii za ruku:
— Tvá máma tě moc miluje. Díky tobě je dnes opravdu šťastná.

Na očích se mi objevily slzy, když jsem se obrátila k knězi:
— Prosím, pokračujte…

Vyměnili jsme si s Davidem sliby. A když nás prohlásil za manžela a manželku, políbili jsme se a hosté propukli v potlesk.

Při recepci jsme byli obklopeni dětmi.
Pět dětí.

Rodina byla znovu pohromadě.

Sofie pozvedla skleničku:
— Na nový začátek. Na lásku. Na rodinu. Na mámu a Davida!

Rozlehl se potlesk a cinkání sklenic. Dívala jsem se na své děti, na toho muže vedle mě — a srdce se plnilo světlem a vděčností.

Začínala jsem novou etapu života — obklopená láskou.