Na maminé narozeniny můj manžel daroval něco, co jí vyrazilo dech – a tehdy jsem si uvědomila, že můj manžel vůbec nezná to nejdůležitější o lidech, které miluji…

Moje maminka se celý život bála výšky. Dokonce i na druhé patro se bála vystoupit bez toho, aby se držela zábradlí. A když jí manžel k jejím narozeninám předal krabici s certifikátem na let balónem, něco ve mně se prostě zlomilo.
Maminka to nejprve ani nepochopila. Usmívala se a děkovala, dokud si nepřečetla, co je uvnitř. Pak jí úsměv vyprchal. Podívala se na mě, jako kdybych byla spolupachatelkou, a přitom jsem ten dar také viděla poprvé.

– Ty to myslíš vážně? – zeptala se ho tichým, chraplavým hlasem.
– A proč by ne? – zkusil to obrátit v žert. – Je to přece krásné, romantické, sen!

Sen? On ani nevěděl, že maminka celý život opatrně obchází balkóny a zavírá oči, když se výtah rozjede. Netušil, že po smrti otce ji trápí panické ataky a výška vždy byla spouštěčem. Nevěděl vůbec nic, přestože žije poblíž už sedm let.

Oslava byla zkažená. Maminka odešla do pokoje, vymluvila se na bolest hlavy. Hosté si vyměňovali pohledy. A já stála uprostřed kuchyně a cítila takový vztek, že se mi třásly ruce.

– Proč jsi to udělal? – zeptala jsem se, když jsme zůstali sami.
– Chtěl jsem ji potěšit, – řekl. – Ukázat jí, že život nekončí. Že může zkusit něco nového. Je přece tak srdečná žena. Možná jí chybí vzrušení.

Dívala jsem se na něj a nepoznávala ho. Jak může být tak slepý? Jak může darovat něco, čeho se člověk bojí až k slzám? Jak může, po tolika letech života se mnou, nevidět, jak se otřásá u otevřeného okna?

V noci jsem šla k mamince. Seděla na posteli, držela certifikát v rukou a jemně přejížděla prstem po okraji papíru, jako kdyby se rozhodovala, zda plakat.

– Vypadám nevděčně? – zeptala se.
– Jsi jen člověk, – řekla jsem. – Máš strach.
– Ano, mám strach. Ale nejde jen o strach. On se ani nezeptal, co chci. Nikdo se neptá. Všichni rozhodují za mě, co by mi mělo vyhovovat. Je mi šedesát, ale zacházejí se mnou, jako s prázdným listem, na kterém mohou kreslit své fantazie. A já jsem jenom chtěla, aby mě někdo vyslechl.

Sedla jsem si k ní, objala ji a poprvé po dlouhé době jsem cítila, jak je křehká. Ne kvůli stáří, ale proto, že celý život stála o samotě, bez práva na slabost.

Ráno se manžel omluvil. Upřímně. Srdečně. Ale uvnitř mě už něco prasklo. Nebyla to jenom chyba. Bylo to znamení toho, jak málo poslouchá, jak zřídkakdy vidí dál než vlastní myšlenky. Bála jsem se, že i já pro něj jednoho dne budu člověkem, kterému vybírá dárky naslepo.

Certifikát leží v šuplíku. Maminka se ho nedotýká. A já nevím, co dál s tímto symbolem naší rodinné hluchoty.

Řekněte upřímně: Odpustili byste takový dar, nebo byste v něm viděli to samé, co já – naprosté nepochopení člověka, který by vás měl znát nejlépe?