Na autobusové zastávce stál osamělý chlapec – ukázalo se, že čekal na někoho, kdo už tu dávno není
Na staré autobusové zastávce, kde se lidé obvykle nezdrželi déle než pár minut, stával každý večer ve stejnou dobu chlapec. Malý batoh, modré tenisky, pohled upřený do dálky. Mohl mít nanejvýš devět let. Ať už byla zima — v teplé bundě, nebo léto — s kšiltovkou a lahví vody, vždy přišel, sedl si na lavičku a čekal. Nežádal o pomoc, neprohlížel si telefony. Prostě čekal.
Obyvatelé čtvrti si ho všímali. Někomu ho bylo líto. Jiní jen pokrčili rameny. Jednoho dne se kolem zastávky vracela domů učitelka jména Emma. Už ho tam mnohokrát viděla a tentokrát se rozhodla přistoupit:
— Ahoj. Na někoho čekáš?
Přikývl. Pohled mu stále mířil k silnici.
— Maminku. Slíbila, že si pro mě přijede. Řekla, že přijede žlutým autobusem.
— A kde bydlíš?
— U babičky. Ale mamka říkala, že až bude moct, vrátí se. Chodím sem, abych to nepropásl.
Slova byla prostá, ale Emmu něco v jeho hlase zasáhlo. Nevypadal zmateně nebo vystrašeně. Naopak — jako by byl zvyklý čekat. Zvyklý věřit.
Druhý den Emma přišla na zastávku znovu, přesně ve stejnou dobu. Chlapec už tam seděl. Sedla si vedle něj mlčky. Třetí den mu přinesla termosku s čajem. Poděkoval a řekl:
— Co když přijede dneska?
Uteklo několik týdnů. Emma zjistila, že jeho jméno je Noah. Bydlel s babičkou kousek odtamtud a chodil do stejné školy, kde Emma učila, jen do nižšího ročníku. Otec odešel už dávno a jednou zmizela i jeho matka. Babička říkala, že maminka pracuje v jiném městě, ale „ještě nemůže přijet“. Noah věřil. A každý večer čekal.
Jednou, když zase seděli vedle sebe, řekl:
— Vím, že možná nepřijede. Ale kdybych přestal čekat, myslela by si, že mi na ní nezáleží. Ale mně na ní záleží.
Emma nevěděla, co říct. Jen ho chytila za ruku. A pak navrhla:
— Co kdybych příště čekala s tebou? Ale budeme čekat i na ostatní, na všechny, kdo někomu chybí. Nejen na maminku. Souhlasíš?
Přikývl. Poprvé se usmál.
Od té doby každý večer na zastávce seděli dva. Občas si k nim přisedly i jiné děti. Někdy dospělí. Někdo jen tiše pil čaj. Někdo vyprávěl o těch, na které čekal.
Zastávka se stala místem klidu a víry. Místem, kde čekat — bylo možné ne sám. A i když někdo nepřijede, víš, že jsi nepřišel zbytečně.
