Myslela jsem, že mě babička ošidila, když přenechala všechno dědictví mým bratrům a sestrám, a mně — staré auto. Ale v jeho magnetofonu byla kazeta, která všechno převrátila na hlavu…

Starala jsem se o babičku poslední roky jejího života. Každý den — léky, injekce, vaření, bezesné noci. Držela jsem ji za ruku, když pletla slova, a krmila ji lžící, když se jí třásly prsty. Bratři a sestry jezdili zřídka. Měli své rodiny, své starosti. Přiváželi dorty, fotografie dětí, a já zůstávala nocí sama, poslouchajíc její těžké dýchání.

Když babička odešla, sešli jsme se u notáře. Upřímně, ani jsem nic zvláštního neočekávala. Vždycky jsem si říkala: hlavní je, že jsem byla vedle ní, ne to, co mi zanechá. Ale když notář oznámil závěť, ucítila jsem, jak se něco ve mně zlomilo. Všechno — její úspory, šperky, i maličkosti — připadly bratrům a sestrám. Mně — jen staré auto. Všichni se na sebe podívali, někteří se dokonce ušklíbli. Sklopila jsem oči a mlčky odešla.

Nejpodivnější bylo něco jiného:  o babiččině domě v závěti nebylo ani slovo. Dům, ve kterém jsme vyrůstali, kde to vonělo po jablkách a skořici, kde nás vítala po škole. Všichni čekali, komu připadne, ale na papírech — prázdno.

Vzala jsem si klíče od auta a už jsem se k němu nepřiblížila. Zapadalo prachem na dvoře, jako cizí věc. Bylo mi to bolestné: opravdu na mě babička nemyslela? Opravdu na tom, co jsem pro ni udělala, nezáleželo?

Uběhlo několik týdnů. Dnes jsem poprvé sebrala odvahu a auto otevřela. Sedla jsem za volant, dotkla se chladného volantu — a náhle v magnetofonu cvakla kazeta. Stiskla jsem «play». Reproduktory zapraskaly, a já uslyšela její hlas.

— Otevři…

Lekla jsem se. Hlas byl slabý, ale jednoznačně to byla ona. Kazeta zašuměla, a pak znovu:

— Pokud to posloucháš, znamená to, že už tu nejsem. Neboj se. Chci, abys věděla pravdu.

Zaryla jsem prsty do volantu, až mi zbělely. Slzy samy stékaly po tvářích.

— Auto jsem ti zanechala úmyslně, — pokračovala babička. — Věděla jsem, že si do něj sedneš a pustíš si kazetu právě ty. Jiné to nenapadne. Vše dostanou podle papírů, ale to hlavní — papíry nepíší. Dům jsem odkázala tobě. Jen tobě.

Vyjekla jsem. Dům?!

— Byla jsi se mnou na konci, — řekla babička. — Utírala jsi mi čelo, když jsem se nemohla zvednout. Krmila jsi mě, když se mi třásly ruce. Ostatní… mám je taky ráda, ale byli zaneprázdněni svými životy. A ty jsi mi věnovala ten svůj. Nechci, abys po mně zůstala s ničím. Tento dům — je tvůj. Je v srdci rodiny, a ty ho uchováš lépe než kdokoli jiný. Papíry jsem zařídila zvlášť, klíče — jsou v přihrádce. Neodporuj a neospravedlňuj se. Je to moje rozhodnutí.

Roztřesenýma rukama jsem otevřela přihrádku. Uvnitř byl skutečně obálka. Uvnitř — klíče a kopie dokumentu. Na mé jméno.

Plakala jsem tak, že jsem nemohla dýchat. Všechno, co se hromadilo všechny ty měsíce — smutek, pocit nespravedlnosti, únava — všechno to vyplulo na povrch. Babička věděla. Viděla. Rozuměla.

Seděla jsem ve starém autě a poslouchala, jak její hlas praská v reproduktorech:

— Nezlob se na bratry a sestry. Ať si myslí, že získali to hlavní. Ať se radují. Ale ty máš něco, co nejde prodat ani rozdělit. Máš dům. A má slova. Pečuj o to. A pamatuj: vždycky jsem s tebou.

Kazeta zašuměla a umlkla.

Seděla jsem dlouho, neschopná uvěřit. Před očima mi přelétaly naše večery: čaj v kuchyni, její ruce, vonící po chlebu, její tiché písně. Teď to všechno zůstalo ve mně a… v tomhle domě. Mém domě.

Otřela jsem si slzy a podívala se z okna. Venku bylo vše při starém — chodci spěchali, auta troubi. Ale uvnitř mě se něco změnilo. Přestala jsem se cítit ošizená. Konečně jsem pochopila: babička mi zanechala to nejcennější.

…A teď myslím jen na to: mám to říct svým bratrům a sestrám? Nebo to nechat v tajnosti mezi mnou a babičkou?

Jak byste se zachovali na mém místě, řekli byste pravdu rodině, nebo byste to nechali v tajnosti?