Myslela jsem, že jsem poznala pozorného a slušného muže, dokud mi druhý den ráno neposlal SMS…

Souhlasila jsem s rande s klukem, kterého mi představila kamarádka. Nepřišel s obyčejnou kytičkou z obchodu, ale s nádhernými růžemi. Večer proběhl dokonale: večeře, lehký smích, byl pozorný, galantní – otevíral dveře, odsouval židli. Když přinesli účet, automaticky jsem sáhla po peněžence – a hned toho litovala.

– V žádném případě, – zastavil mě a podal kartu. – Na prvním rande platí muž.

Odcházela jsem s pocitem, že to bylo jedno z nejlepších prvních rande v mém životě. Ale už ráno se ten dojem úplně změnil, když jsem uviděla jeho zprávu…

Zpráva přišla brzy ráno, když jsem se teprve chystala vstát. Telefon zavibroval na nočním stolku, sáhla jsem po něm a přimhouřila oči. Na displeji se objevilo jméno: Marek.

Očekávání příjemného „Dobré ráno“ nebo něčeho romantického zmizelo v jedné vteřině. Text byl krátký a úplně mimo včerejší atmosféru:
„Dlužíš mi 1 800 Kč za večeři. Pošli to dneska.“

Četla jsem tu zprávu snad pětkrát. Prsty se mi roztřásly. To má být vtip? Vždyť jen včera v restauraci mě zastavil, když jsem vytáhla peněženku. Řekl to tak jistě, skoro vyzývavě: „Na prvním rande platí muž.“ A teď – požadavek na peníze?

V hlavě mi vypukla bouře: vztek, nepochopení, chuť okamžitě zavolat a všechno si vyříkat. Ale zvolila jsem jinou cestu – napsala jsem mu:
– Promiň, nerozumím. Vždyť jsi včera řekl, že to zaplatíš ty.

Odpověď přišla okamžitě:
– Zaplatil jsem. Ale ty jsi taky jedla a pila. Férové je se podělit.

Ztuhla jsem. Takový obrat jsem opravdu nečekala. Včera vypadal jako ztělesnění galantnosti: úsměvy, péče, dokonce růže – ne tři kusy, ale celý luxusní pugét, těžký, vonící. A teď – suchý požadavek peněz.

Odložila jsem telefon a posadila se na postel. Uvnitř to ve mně vřelo. Část mě chtěla hned všechno ukončit. Ale jiná část – ta, co vždycky hledá vysvětlení – šeptala: „Možná to jen blbě napsal? Možná to myslel jinak?“

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem se zlobila.

Odpoledne mi zavolala Petra – ta kamarádka, co nás seznámila.
– Tak co, jaké to bylo? – v jejím hlase bylo cítit očekávání.
– Večer byl krásný… až do rána, – odpověděla jsem suše.

– Co se stalo?
Všechno jsem jí převyprávěla.

– To není možné! – Petra zalapala po dechu. – Marek byl vždycky… no, trochu zvláštní, ale aby takhle… To je divné.
– „Divné“ je slabé slovo. Cítím se, jako by mě nalákal na krásné gesto a pak předložil účet.
– Počkej, – Petra zaváhala. – Já se ho na to rovnou zeptám.
– Ne, – zastavila jsem ji. – Chci si to vyřešit sama.

Rozhodla jsem se napsat Markovi znovu, ale tentokrát bez smajlíků a zdvořilých frází:
– Poslouchej, vážím si včerejšího večera. Ale tvoje dnešní zpráva působí hodně špatně. Sám jsi trval na tom, že zaplatíš. A teď žádáš peníze. Vysvětli to.

Minuta, dvě. Pak přišla odpověď:
– Dobře. Tak takhle. Nechceš poslat – nemusíš. Jen věz: já si vždycky lidi prověřuju. Když holka ani nenabídne, že se rozdělí, je to pro mě varovný signál.

Zůstala jsem stát jak přikovaná. „Prověřuju lidi“?! To je co – test? Zkouška?
– Takže všechny ty gesta byla jen hra? – vyťukala jsem zprávu.

– Ne hra. Zkouška.

Zírala jsem do displeje. A pocítila zvláštní směs – zároveň podráždění i zvědavost. Byl úplně jiný než všichni, které jsem dosud poznala. Příliš sebevědomý, příliš přímočarý, a teď ještě s nějakými „zkouškami“.

Několik dní jsme se nebavili. Rozhodla jsem se na něj zapomenout, ale vnitřní hlas se vracel: „Ale vždyť ten večer byl fakt hezký. Možná bys měla dát druhou šanci?“

A jako naschvál se ozval sám:
– V sobotu koncert. Mám jeden lístek navíc. Půjdeš?

Dlouho jsem koukala na tu zprávu. Všechny moje kamarádky by řekly: „V žádném případě!“. Ale já… souhlasila jsem.

Koncert byl úžasný. Živá hudba, světla, dav, co se hýbal v jednom rytmu. Marek se choval úplně jinak než to ráno po restauraci: zase pozorný, lehký, vtipný. Znal všechny písně, zpíval s ostatními, občas se ke mně naklonil a něco pošeptal – a z jeho hlasu mi běhal mráz po zádech.

Ten večer jsem si pomyslela: je mi s ním dobře. Ale stín té ranní zprávy pořád zůstával.

Pak se naše schůzky staly pravidelnými. Jednou kino, jindy procházka po náplavce, jindy jen káva v malé kavárně v centru. A pokaždé jsem se snažila pochopit: kdo je vlastně doopravdy? Galantní muž s růžemi, nebo ten, kdo pořád dělá divné testy?

Postupně se Marek začal otevírat. Vyprávěl o svém podnikání, o tom, jak těžké je mu důvěřovat lidem. O bývalých vztazích, kde – jak říkal – ho víckrát využili.

– Chápeš, – řekl jednoho večera, – nemůžu si dovolit být znovu naivní. Proto si vždycky ověřuju, kdo je vedle mě.
– Ale takovými zkouškami můžeš ztratit i ty, kteří to s tebou myslí upřímně, – namítla jsem.
Podíval se na mě dlouhým pohledem, jako by vážil každé slovo:
– Možná. Ale když někdo odejde po zkoušce – znamená to, že za to nestál.

Ubíhaly týdny. Stále víc mě ten příběh vtahoval. A bylo čím dál těžší rozhodnout, co ve mně převládá: sympatie k němu, nebo vztek na jeho zásady.

Jednoho večera mě pozval k sobě. Byt byl prostorný, s velkými okny, police plné knih. Seděli jsme v kuchyni, pili čaj, a on najednou řekl:
– Chci, abys věděla: nehledám lehký vztah. Jestli budeme spolu – tak na dlouho.

Ta slova zněla příliš vážně. A někde hluboko uvnitř jsem ucítila chlad: „Jsem na to připravená?“

A právě tady ten příběh teprve začínal doopravdy. Protože za Markovou elegancí se skrývalo mnohem víc, než jsem si myslela. Jeho zkoušky, uzavřenost, strachy – to všechno postupně odhalovalo úplně jiného člověka. Člověka, který umí být něžný i tvrdý. Člověka, který umí překvapit, ale i zranit.

A moje srdce se zapletlo do hry, jejíž pravidla jsem zatím úplně nechápala…