Myslela jsem si, že mě někdo sleduje — ale pravda byla mnohem děsivější…

Poslední měsíce jsem žila s velmi zvláštním pocitem. Neustále se mi zdálo, že v bytě někdo je. Ne že by to byl vyloženě strach a panika, ale něco jako pocit v pozadí — jako by mě někdo sledoval. Sama sobě jsem to vysvětlovala únavou a nervozitou: práce, problémy, neustálé osamění, a tak si to jen namlouvám.

Občas jsem slyšela v noci lehké zvuky shora. Jakoby někdo chodil nebo něco přesouval. Ale bydlím sama, v posledním patře. Přičítala jsem to trubkám, dům je starý, všechno praská a šustí. Pouštěla jsem si hlasitěji televizi nebo podcast, abych nemusela poslouchat to ticho.

Jednou odpoledne jsem se vrátila domů a zůstala stát na chodbě. V obývacím pokoji to nevypadalo, jak jsem to nechala. Křeslo bylo pod jiným úhlem, konferenční stolek posunut, pléd přehozený přes opěradlo jinak. Na sto procent si pamatuji, jak vše bylo. Cizí pocit mě okamžitě udeřil do hlavy: někdo byl v bytě.

První, co jsem udělala, bylo, že jsem zavřela dveře, ale dál jsem nešla. Ruce se mi třásly tak, že jsem sotva mohla vytočit číslo. Zavolala jsem policii.

Přijeli docela rychle. Zkontrolovali všechny místnosti, skříně, balkon, dokonce i půdu, kam vede poklop v chodbě. Žádné stopy po vloupání, okna zavřená, zámek v pořádku. Nic nezmizelo. Naopak, vše bylo upravené. V kuchyni stál hrnek tak, jako by ho někdo jen trochu posunul, ale to mohla být i moje práce, už jsem sama o všem pochybovala.

Když se chystali odejít, jeden z důstojníků se zdržel v obývacím pokoji a zeptal se mě úplně jiným tónem — ne služebním, ale lidským:

– Řekněte, v poslední době jste hodně nervózní? Žijete sama?

Přikývla jsem. Vysvětlila jsem, že už dlouho žiji sama, že poslední měsíce skoro s nikým nekomunikuji, přijdu z práce — a to je vše, ticho. Na chvilku se zamyslel, pak řekl něco takového:

– Někdy, když je člověk sám a velmi unavený, může se mu zdát, že s věcmi není něco v pořádku. Nenašli jsme žádné stopy cizího člověka. Možná, že jste něco sama posunula, zapomněla a pak se lekla, když jste si všimla změn.

Tehdy mi připadala jeho slova nějak urážlivá. Jako by naznačoval, že jsem si všechno vymyslela. Ale neměla jsem sílu se hádat, jen jsem přikývla.

Když za nimi zavřely dveře, znovu jsem vešla do obývacího pokoje a podívala se na všechno s rozvahou. Křeslo bylo otočeno k oknu tak, aby bylo pohodlné sedět a dívat se na ulici. Na stolku ležela rozečtená kniha, kterou jsem před měsícem odložila. Vedle — můj starý háček na pletení a klubko nití. Přesně jsem si pamatovala, že jsem to všechno dávno dala do zásuvky.

A najednou mě to jako by osvítilo. Začala jsem si vybavovat uplynulé týdny. Jak jsem automaticky přemísťovala věci a pak hned zapomínala. Jak jsem se několikrát přistihla, že stojím u okna a dívám se na ulici, a pak si říkám: «Musím se pustit do práce» — a znovu usednu k telefonu. Jak jsem několikrát vytáhla pletení «na minutku» a hned ho odložila.

Nebylo to nic «nadpřirozeného». Byla jsem to já sama. Živý člověk, který byl unavený a přestal si všímat toho, co dělá. Byt nežil, jen stál. A já zvyklostí něco posouvala, snažila se vrátit k normálnímu životu — a hned zase vypnula.

V jednom okamžiku, když jsem uviděla přestěhovaný nábytek, jsem se nebála cizího člověka, ale toho, že jsem přestala věnovat pozornost vlastním pohybům, svým přáním, tomu, co mi vůbec dělá radost.

Místo hrůzy přišel nějaký zvláštní pocit studu a lítosti nad sebou. Vzala jsem tu knihu do rukou, posadila jsem se do křesla u okna a uvědomila jsem si, že jsem dlouho nebyla tak klidná. Poté jsem zvedla telefon a zavolala sestře. Nemluvily jsme normálně už dlouho — pořád «není čas». Potom jsem napsala kamarádce, se kterou jsme si slíbily, že se uvidíme už rok.

Večer jsem otevřela závěsy, pustila hudbu, vytáhla svoje pletení a jen tak seděla. Ne proto, že bych «musela něco dělat», ale proto, že jsem najednou pochopila: nežiju, existuji na autopilotu.

Teď, když někdy slyším v noci nějaké zvuky nebo si všimnu, že jsem sama něco přemístila, už nepřemýšlím o «přítomnosti» nebo něčem hrozném. Myslím si: to je signál. Znamená to, že jsem ještě tady. Znamená to, že ve mně je ještě chuť něco měnit.

Už se nebojím, že mě někdo sleduje.
Daleko víc mě děsí myšlenka, že bych mohla znovu přestat vnímat samu sebe.